Stalking příběh...očima oběti .
www.inadhled.cz Jsem ráda, že jsem se dostala za svojí praxi s lidmi ve svízelné situaci k tomuto příběhu. Stalking je léta známý, přesto nepojmenovaný, až na právní úpravu, za kterou jsem nesmírně vděčná, jelikož nám pomáhá řešit fakta a souvislosti. Je nyní trestným činem. Nyní Vám přinesu příběh jedné z mnoha žen. Děkuji tímto za snahu hlavní aktérce a vím, že nic není jednoduché. A vyprávět sám o sobě ještě složitější, přesto je to potřeba.
90% psychologů říká, že oběti násilných činu, to znamená domácího násilí, stalkingu, atd., jsou vysoce inteligentní jedinci. Takže výrazy ve stylu ,,jseš blbá nicka“ nejsou na místě. Většinou je týraná osoba dobrého postavení, vysoké inteligence. Také víra sám v sebe samotného hraje roli v přístupu k problému. Tvrzení ,,mne se to stát nemůže“ není rozhodně na místě, statistiky jsou neúprosné. Jde většinou o ženy, ale muže nelze opomenout, ano, i jich se to týká. Jsou to lidé vysoce inteligentní, schopní, ambiciózní a věřící ve své schopnosti.
A nyní příběh, u kterého ta fikce bude spíš i o alkoholismu, který dokáže divy, přesto případ jakoby od mých sousedů. Podotýkám, tato paní už má klid, i když postraumatický syndrom je nemoc, kterou ji pachatel obdaroval.:-(
Začalo to naprosto nevinně. Matka mého budoucího stalkera mě poprosila o pomoc. Chudáček je bez práce, a když pracuju v té Praze, snad by se tam pro řezníka něco našlo. Ani náhodou, celé to všechno bylo hezky dopředu připravené. Když od narození žijete v domě s lidmi, kteří jsou maximálně vyučení a rádi se podívají na dno skleničky, je těžké se s nimi domluvit i na mytí schodů. Ke všemu se ještě prohřešíte tím, že máte vysokoškolské vzdělání, relativně slušný plat, byt tak akorát a jste bez partnera a bez dětí.
Ale k věci. Můj stalker byl nejstarší ze tří dětí, jeho bratr čekal s přítelkyní třetí dítě a v panelákovém bytě o čtyřech místnostech pro něho alkoholika nebylo místo. Takže se rodiče rozhodli, že ho ubytují u mne. Nastálo. Pracovat se mu pochopitelně nechtělo, když tak načerno. Podle jeho slov žádná práce mu nevyšla, nikde ho nechtěli, atd. Do domu ani do bytu jsem ho nikdy nepustila, ale zapracovali sousedé. Majitel domu měnil topení, a tak se dostal nejen do domu, ale i do mého bytu. Pracovníkům firmy tvrdil, že je můj manžel, a dovedete si představit ten šok, když jsem přijela večer z práce a ve vlastní posteli našla oblečeného (i s botami) ožralého chlapa!
A pak začala noční můra, kterou si nikdo nedovede představit. Ačkoliv jsem okamžitě vyměnila FAB, uklidila po něm, sousedy poprosila, aby ho nepouštěli do domu, nic to nebylo platné. Měl klíče od domu a spal na rohožce, zvracel po schodech (a milí sousedé požadovali, ať po něm uklízím), přelézal zeď u domu na zahradu a kradl mi věci na chodbě. V noci mě budil zvonkem kolem půlnoci. Když jsem ho vypnula, rozbil ho. Asi desetkrát mi vymlátil okna kameny, utrhl TV anténu, neustále volal na pevnou linku, po přesměrování na přátele jim vyhrožoval smrtí. Nemohla jsem z domu jít bez doprovodu ani nakoupit, jinak mě fyzicky napadal.
Dojíždím do práce vlakem, neštítil se jezdit se mnou a slovně mě napadat ve vagónu plném lidí. Dokonce přijel do práce a u mého nadřízeného si vyléval srdce! Neustále mě sledoval v bytě, musela jsem mít stažené žaluzie. Netroufala jsem si pověsit prádlo na zahradu bez toho, abych u něj seděla do doby, než uschne. Dokonce na moje jméno dělal dluhy, půjčoval si hotové peníze s tím, že je vrátím. Jeho rodiče mi vyhrožovali, pomluvili mě tak, že by si ode mne pes kůrku nevzal.
A co na to Policie ČR? Vyřiďte si domácí sváry, paní. Když došlo k fyzickému napadení přímo na mém pracovišti, začala jsem jednat přes právníky. Osm přestupkových komisí - bez výsledku. Dvacet trestních oznámení na policii - bez výsledku. Sousedé se stále bavili. Potom jsem kontaktovala Bílý kruh bezpečí a na jeho radu státního zástupce. Vyšel mi velice vstříc, připravil obžalobu, donutil policii vyšetřovat a vzít v potaz důkazy, které jsem měla od svědků. K žádnému řízení nakonec nedošlo, protože toho mého stalkera zabil v opilecké hádce jiný opilec.
Dnes si říkám, co by se dělo, kdyby k soudu došlo. Dal by mi soud za pravdu, anebo by se přiklonil k tomu, že si za to můžu sama? Mám dobré přátele, slušné kolegyně a bez nich bych to nezvládla bez psychické újmy. Přesto se někdy v noci budím hrůzou, že se něco podobného bude opakovat, že nezemřel a že mě bude zase týrat. Jeho rodiče mě stále pomlouvají, že za jeho smrt můžu a že si to jednou vypiju. Žiji na malém městě, kde si vidíme do talíře, a ten pocit, kdy vám ostatní dávají najevo, že jste někoho zabila, není nic hezkého. Ačkoliv jsem oběť, mám neustálý pocit viny, že jsem tomu mohla zabránit. A sousedé? Ti jsou v pohodě. Jen trošku zatopili té náně vysokoškolsky vzdělané. Vždy jde cokoliv řešit.......i nemoci jsou jenom nemoci a sice ne na každou je lék, přesto pomoc je to, co je nejblíže.;-) Nebojte si o ní říct.
Zuzana Žůborová
