Cesta městem

  Ubytování v Praze je většinou na slušné úrovni, záleží na obsahu peněženky každého z návštěvníků. Také možnosti nasytit se jsou bohaté a vzhledem k ekonomickým rozdílům u nás a ve valné části vyspělého světa, snaze ČNB udržet kurz koruny v pro nás naprosto degradující hladině umožňující vydělávat především u nás montujícím nadnárodním korporacím, nepřijdou ceny většině turistů ani v luxusních restauracích nijak přemrštěné. Krásných památek je také dost, Pařížská ulice nabídne i těm nejnáročnějším klientům plno luxusních prezentů pro své milované a všudypřítomné stánky s rychlým občerstvením a kýči připomínajícími místní kolorit umožňují všem utratit nějakou tu částku za maličkosti.

  Kulturní a noční život dokáže překvapit. Známé bary, diskotéky a restaurace v centru jsou místem návštěvy velké části poutníků a krása českých dívek je proslulá. Bohužel také jejich relativně snadnější sbližování se, to už je však jiná kapitola. Nakonec každý taxikář má v záloze nějaký podnik, který je schopen zvědavým pánům nabídnout.

  Celá tato dlouhá předmluva však směřuje k jednomu záporu. Tou je přemísťování se po Praze. O turisty se chce postarat kde kdo, takže v historickém centru potkáme koně, repliky veteránů a nenechavé taxikáře, donedávna také různá elektrická vozítka, která však už byla vytlačena na úplnou periférii pro cizince neatraktivní. To už zabředáváme do částečně strašidelného prostředí, budeme li poté pokračovat tramvajemi, v nichž údajně řádí kapsáři, autobusy a nakonec i metrem, možná je obava z pohybu po městě oprávněná. To nejen pro pouhé návštěvníky.

  Autor tohoto článku je nepřítelem snah pražského magistrátu omezovat dopravu způsoby, kterými to dělá. Od okamžiku, kdy vznikli Zelení a ANO, a dostalo se jim díky voličské neschopnosti reálně uvažovat práva spolurozhodovat o budoucnosti dopravní infrastruktury, se z naší metropole stává labyrint retardérů, zúžení a zákazů parkování. Z řidičů se navíc stávají dojné krávy. Neochota dostavět dálniční obchvat a vymýšlení si toho, že ho vlastně nepotřebujeme, je neskutečnou demagogií a trapností v době, kdy se Zelení bouchají do prsou při obhajobě zlepšení životního prostředí. Cestování po Praze se stává v mnoha směrech neúnosným nikoliv proto, že Pražané používají auta, ale díky skutečně dlouhým a nesystematicky započatým opravám komunikací po celém městě. Je až neuvěřitelné, jakým způsobem jsou plánovány bez ohledu na to, jak dokážou zablokovat provoz. Například dlouhodobě zneprůjezdněná radiála na Prosek je doplněna o výstavbu trolejbusové trati vedoucí z Libně na Prosek. Úsek dlouhý 1km není určitě levnou záležitostí, která by navíc rapidně změnila smogové zpravodajství, ale zato spolehlivě dokáže ucpat celý tento směr. Dement sedící na příslušném místě a rozhodující o součastnosti těchto dvou akcí by zasloužil postavení se před soudní tribunál. A když k tomu rozvrtají po prázdninách i Průmyslovou, což ucpe Hloubětín, je jasné, že stihnout rozvést děti včas do škol z tohoto směru se každému ráno nepodaří.

  MHD je poté k radosti úředníků další variantou, jak se přemístit. Kdo si však myslí, že kulturní prostředí v autobusech a tramvajích vylepší obraz města, mýlí se. Autobusáci i přes svou aroganci k malým osobním automobilům při překonávání křižovatek a změně směru kolem zastávek mají relativně těžký život a patří jim jistá dávka obdivu za schopnost vejít se v místě uzavírek do prostorů vhodných pro fiátky. To tramvajáci si svou neochotou brzdit v případě, že na kolejích stojí nešťastný automobilista bez možnosti uhnout, říkají o ránu železnou tyčí, kterou vozí pro ovládání výhybek. Autor článku už pár konfliktů zažil a jeden ovladač tramvaje v podobě nabubřelého modrokošiláka kdysi z budky u kniplu vytáhnul.

  Nakonec je tu metro. Brňáci o něm ví jen z doslechu, také v Ostravě a Olomouci pouze tuší, o čem je řeč. Kdysi chlouba Prahy je jedním z nejrychlejších dopravních prostředků, ve kterém se lze i ztratit, o čemž se přesvědčí nejeden návštěvník města. Kdo vstupuje do spleti jam a tunelů jednou za dlouhý čas, vmímá postupnou devastaci tohoto prostředí. Za komunistů nepoškozené prostory se staly rájem pro sprejery a jiné ,,zdobiče´´. Jistá ošuntělost, která zasáhla vestibuly v posledních létech, nám dává zapomenout na hrdost, se kterou bylo metro kdysi otvíráno. Bohužel tento jev zaznamenávají všude ve světě. Důvodem je možná to, že je veřejně přístupné všem, nikdo ho nespoluvlastní a de facto nikomu na něm moc nezáleží. To i přesto, že dokáže i v přeplněných velkoměstech divy. Vstoupíte li však do metra a rozhlédnete se kolem sebe, zříte často taková individua, že vám je poměrně jasné, proč metro vypadá tak, jak vypadá.

   Jestliže chcete jet vlastním autem, musíte si na něj vydělat, pečovat o něj a mít k němu aspoň nějaký vztah. U MHD si stačí občas koupit jízdenku, často ani to ne. A to je asi pravý důvod toho, proč se tolik liší lidé sedící ve vlastním a ti, kteří jsou odkázáni na MHD. Nezaměňovat za rozdělení na bohaté a chudě. Znám plno těch, kteří mají vyděláno, ale metro občas použijí. Je to však jen proto, že buzerace úředníků z nich udělala rezignující ovce. Nemožnost zaparkovat bez dohledu kamer a městských strážníků je natolik otravná, že radši obětují své čisté oblečení, překonají odpor k smradu, špíně a nemocem, vstoupí do MHD a vyrazí na místo, které chtějí navštívit. Pak jsou tu ti, kterým nic jiného nezbývá, to proto, že bydlet na okraji města je ekonomicky jediné možné a na provoz auta a jeho odložení na placeném parkovišti jsou drahou záležitostí. Doplní tak cestující bez domova a zkompletují složení ještě s kapsáři a jinými živly. Zde je důvod, proč už centrum Prahy navštěvuji jen ve výjimečných případech a nejsem zdaleka jediný. Centrum města by bez turistů umřelo. Važme si aspoň jich.

J3.K