Jak je to možné?
www.inadhled.cz Ptám se, protože nechápu, jak je možné, že tolik mladých lidí, stále ještě i dnes, dokáže koukat na postižené lidi s úšklebkem, dokonce s odporem. Vím to, mám postiženou sestru a co zažívá mamka v tramvaji, metru, autobuse, to je teda hnus. Dvojice, mladí lidé (jeden vypadá hůř, než druhý), strkají jeden do druhého, smějí se a ukazují. Jak je možné, že někteří lidé nemají takové základy vychování? Mé děti na někoho ukázat, tak jim urazím prsty. Vědí to, takže neukazují.
Netvrdím, že mi bylo příjemné, když jsem seděla u „mekáče“ (samozřejmě jsem si dávala fresh) a po place sbíral tácy postižený kluk. Ať je to jak je to, tak si myslím, že zrovna tady by dělat neměli. Je to proto, že oni nevědí, co se sluší a co ne, takže si k nám sedl ke stolu a koukal na nás s otevřenou pusou. Ač mi to nebylo příjemné, neřekla bych mu to, protože by stejně nepochopil, co mu říkám. Ale ani by mě nenapadlo, se mu smát.
Jsou totiž lidé postižení tak, že je jim úplně jedno, když si na ně někdo ukazuje a směje se jim, to jsou ti šťastnější. Ale jsou i lidé postižení míň a ti už to vnímají. A je hrozná představa, když se Vám někdo směje a vy nejen, že nevíte proč, ale nemůžete se ani bránit, protože to neumíte. Ti lidé, by nikdy nikomu neublížili, tak jim také neubližujte. Jediný rozdíl mezi nimi a lidmi, kteří na ně „čumí s otevřenou hubou“, a to bez pardónu, je ten, že oni na to postižení mají papír!
Šárka Večerníková
