Stejně šedivé a stejně velké věžáky se shlukovaly kolem stejně velkých dlouhých panelových domů, mezi kterými jezdily tramvaje, autobusy i auta a pobíhali šediví lidé. Pršelo a z výšky byl na ně legrační pohled. Pod kupolemi deštníků pospíchaly nadité tašky a kmitaly nohy, jeden proud sem, druhý zase tam, bydlenci okresního města. Bydlenci se svými radostmi, bydlenci se svými starostmi, bydlenci šedivého okresního města.
Pořád pršelo a napitá země odmítala přijmout další dávky vody. Vznikající kaluže odrážely šeď provinčního města, které svým dennodenním klokotem jen přidávalo šedi do života bytí. Tu a tam se rozeřval klakson nervózního řidiče, který spěchal a ani dobře nevěděl kam, tu a tam se některý z chodců ohlédl a zaklel, jak vstoupil do tvořící se louže.
Slunce se marně svými paprsky snažilo propilovat obrovskými černými a šedými duchnami, které dusily modrou barvu nebe a nehodlaly ustoupit, než vylijí galony vody na tento nudný šedopolis.
Budoucí základ centra města byl ze všech stran zmasírován vývojovými proudy panelové architektury, stejné ve všech zemích bývalého východního bloku. Jen divadlo, stojící na okraji centra, se pyšnilo svým tělem a lákalo uměnímilovné bydlence do svých útrob.
Od divadla je dobře vidět na roh obřadní síně. Je sobota dopoledne a na parkoviště před obřadní síň se sjíždějí malá i velká auta ozdobená stuhami. Je sobota dopoledne, je čas svateb.
Místnůstka třikrát tři metry. U kulatého stolku na polstrované židli sedí tajemník Ačer a v ruce drží malou štamprli naplněnou vodkou. Téměř plná láhev vodky stojí na stole. S tajemníkem sedí u stolu ceremoniářka Evženie s kudrnatou hlavou. Výtvor včerejší trvalé. Evženii už je přes padesát a rozhodně nemá starost, jak schovat své baculaté faldíky. Naopak, přiléhavá růžová blůzka všechno odkrývá.
Evženie se celá třese smíchem a její faldíky se chvějí jako sulc. Plácá dlaní do stolu a naříká: „Přestaňte už, pane tajemníku, achich, achich, já snad umřu.“
Tajemník s úsměvem hledí na hromádku třesoucí se růžové huspeninky.
„Ale musíte uznat, že je to slušná svatba,“ a zabloudí pohledem na láhev.
„No, Evžo, já si dám ještě trochu do druhé nohy, dneska je pořádná šichta. A poslyšte,“ pokračuje, „jak to, že nepřišel ten tlumočník znakové řeči? Vždyť mi snoubenci nebudou rozumět!“
„Musíte artikulovat, výrazně artikulovat,“ radí růžová Evženie. „Oni vám budou odezírat ze rtů, oni to hluchoněmí tak dělají.“
„No tě bůh, to snad není pravda,“ tajemník se naoko rozčiluje. Jeho ceremoniářka mu však lichotí, jaký je dobrý a že to určitě svede.
„Jen musíte artikulovat, artikulovat, pane tajemníku!“
Někdo zaklepe a Evženie rychle vybíhá z místnosti. Tajemník Ačer dopije druhou sklenku a s povzdychem se zadívá na hodinky.
„Tak jo, jdeme,“ rozhodl sám sobě. Vstal a podíval se do velkého zrcadla visícího na zdi.
Prošedivělý padesátník v elegantním a dobře padnoucím obleku. Manekýn bez chyby.
Spokojený sám sebou si tajemník zapnul sako, navlékl přes krk šerpu se státním znakem a zvedl desky ležící vedle láhve vodky. Rázně otevřel dveře a potemnělou chodbou vykročil levou.
Před obřadní síní se tvořily hloučky svatebčanů, ale Evženii nebylo vidět. Tajemník zvolnil krok a rozhlížel se, zda ji někde neuvidí. „Snad bude uvnitř,“ pomyslel si a vešel do obřadní síně, kde v protějším rohu seděl u varhan Lojzíček.
Lojzíček byl muzikantem od boha, který svýma rukama či dechem oživoval snad všechny hudební instrumenty. Malý plešatý mužíček se srdcem dítěte si jemně preludoval směs známých melodií a blaženě se usmíval.
Tajemník Ačer na něj zamával deskami: „Čau, Lojzíku, už jsem tu zas,“ a pomalu dokráčel k Lojzíkovu stolku s varhanami. Cestou ho napadlo, že vlastně je jedno, co Lojzíček bude hrát, snoubenci to přece stejně neuslyší. Vždyť jsou hluchoněmí. Přesto se zeptal: „Tak co, Lojzíčku, střihneme si tam jako obvykle Mendelssohna?“
Lojzíček beze slova kývnul, jeho prsty se měkce dotkly kláves a obřadní síní se slavnostně rozezvučela svatební melodie. Tajemník Ačer se lehkým pohvizdováním přidal. Měl výborný hudební sluch, měl rád muziku a byl pověstný tím, že si při chůzi po úřadu tiše pohvizdoval složité melodie.
„Až skončíme, tak si dáme frťana, Lojzíčku, dneska si ho zasloužíme. Máme tu teď velmi neobvyklou dvojici. Je hluchoněmá. Tak se Lojzíku snaž!“
„Budu, Kadlíku, budu hrát jako z partesu,“ smál se zčernalými zuby plešatý Lojzíček.
Lojzíček byl ztracená existence. Vyrůstal v početné rodině jako první dítě a všechna starost o děti byla jeho záležitostí. Otec byl spíš v base než doma, matka se úspěšně propíjela k alkoholické demenci a rodinu nechala s klidným srdcem Lojzíčkovi. Chlapec se snažil, aby on a jeho šest sourozenců neskončilo po dětských domovech. To se mu stejně nepodařilo, ale k něčemu dobré to přece jen bylo. Lojzíček zaujal v děcáku svým hudebním talentem, a když náhodou jeden z profesorů konzervatoře, který byl na besídce, vyslechl malého virtuóza, jak precizně hraje na housle, unešen doporučil Lojzíka ke studiu na konzervatoři. Lojzík zdárně vystudoval, ale před absolutoriem se chytl party povalečů a alkoholiků a závěrečné zkoušky neabsolvoval. Naštěstí se dostal do Mostu ke známým, kteří mu sehnali malý byt někde naproti bývalé ocelárně, a Lojzíček si vydělával hraním na svatbách. Pít sice už nepřestal, ale protože neměl mnoho peněz, pil jen na svatbách a to zase tak často přece jen nebylo.
Karel Ačer se po chvíli Lojzíka zeptal: „Lojzíku, neviděls tady někde Evženii? Před chvílí zmizela z kanceláře a už je čas na řazení nové svatby.“
„Tady nebyla, Kadlíku,“ vrtí hlavou Lojzíček, „snad už venku řadí.“
Byla to pravda a tajemník Ačer se stačil jen tak tak dostat zpět do čela místnosti ozdobené velkým státním znakem a květinami. Otevřel desky, nasadil ve tváři slavnostní výraz a dveře se otevřely. Do místnosti vkročila statná dvojice mladých lidí doprovázená suitou příbuzných a známých, pěkně seřazených ve dvojstupu.
Tajemník Ačer se zaposlouchal do prvních taktů Svatebního pochodu a bystrým zrakem přelétl svatebčany. Jeho zjištění vyloudilo málo znatelný úsměv na tváři. Byl za ta léta oddávání lecčemus zvyklý, a tak ho nepřekvapila nápadná podoba poloviny účastníků obřadu s nevěstou, zatímco druhá část jakoby z oka vypadla panu ženichovi. Jestliže nevěsta měla havraní vlasy spletené do copů a široce posazené oči ve tváři, trošinku jakoby mongoloidní, měli zástupci ženichovy strany ohromné raťafáky a mužům vystupoval zadek a rozevíral zadní rozparek saka.
Růžová bambulka Evženie se snažila něco naznačovat, chtěla se k tajemníkovi nějak dostat, ale nepodařilo se. Hluboce vzdychla a začala:
„Pane tajemníku, dovolte, abych Vám představila snoubence – slečnu nevěstu Magdu Davídkovou, pracovnici Čedoku, bytem Fibichova 2593 Most a pana Karla Turka, řidiče ČSAD, bytem Žukovova 1510 v Mostě.“
Evženie se snažila něco naznačit, ale tajemník si v duchu přeříkával proslov. Měl pro tyto příležitosti proslovů několik, pro první manželství, pro opakovaná a podobně. Proslovy sepsal on sám a byl na ně patřičně pyšný. Ohlédl se ještě na Evženii a viděl její zoufalé oči.
„Musím artikulovat, správně artikulovat,“ říkal si. Pak se zahleděl na svatebčany, lehce se uklonil a s důrazem na přehnanou artikulaci spustil: „Vážení snoubenci, dnešní den je pro vás tím nejradostnějším…“
V obřadní síni to zašumělo a snoubenecká dvojice na sebe tázavě pohlédla. Tajemník Ačer si rázem uvědomil, že jeho artikulace je nedostatečná, a o to více položil důraz na další věty.
V obřadní síni šum zesílil a tajemník Ačer se začal potit. Zaslechl, jak jeden ze svatebčanů šeptá sousedovi: „Je nalitej, má ji jak z praku!“
Ačerova trýzeň se stupňovala a byl rád, když výkřik malého kluka: „Strejda říká, že pan svatbař je nalitej,“ ho zastihl ke konci jeho povídání. Pátravě pohlédl na ženicha a podezíravě se ho optal nezapomínaje artikulovat: „Táži se vás, pane ženichu, berete si zde přítomnou slečnu Magdu Davídkovou za svou právoplatnou ženu dobrovolně?“
Ženich se na tajemníka tvrdě podíval a dotčeně odvětil: „Ano!“
Pod Karlem Ačerem se podlomila kolena. Zcela otřesen se obrátil na nevěstu: „Slečno nevěsto, táži se vás, berete si zde přítomného Karla Turka za právoplatného manžela dobrovolně?“
„Ano!“ jasným, nesmlouvavým hlasem odvětila nevěsta.
S tajemníkem se náhle točil svět. Oni slyší, mluví…
Jako ve snu dokončil obřad a prchal zpět do malé místnůstky, pronásledován jízlivými průpovídkami svatebčanů.Zabouchl za sebou dveře, rychle si nalil destilát a ihned vypil. Nic nechápal.
Růžová Evženie přišla jako myška a držela si ruku před svou našpulenou pusou: „Pane tajemníku, ti hluchoněmí se zpozdili a předešla je svatba, která měla být až za nimi, já jsem vám to chtěla říci, ale už jsem se k tomu nedostala.“
Karel Ačer na ni nevěřícně hleděl a přál si být někde hodně daleko. Z transu ho vytrhla růžová Evženie: „Pane tajemníku, ti hluchoněmí už čekají…“