Daňová povinnost a důvod, proč se jí plno subjektů a jednotlivců vyhýbá.

7. 03 2018

www.inadhled.cz   Daňové zatížení firem a obyvatelstva se liší stát od státu dle toho, jakým způsobem se ubírá sociální politika jednotlivých zemí. Netvrdším způsobem zasahují do výdělků občanů a společností především severní evropské země. Nejvyšší procentuální ukousnutí z vydělaných peněz by mělo znamenat největší sociální jistoty, což kdysi především ve Švédsku a Norsku platilo.  Heslo vše je všech platilo již v Táboru v době husitské, nemělo to však dlouhého trvání, také socialismus se této myšlenky chtěl držet, nicméně rovnost všech a solidarita nepatří k základním atributům tvořícím morální lidskou společnost.  

   Daně se platí již mnoho tisíc let, jde o jistou formu poplatku za to, že můžete vydělávat na určitém území. Jejich dávný vznik šel ruku v ruce s rozvojem soukromého majetku. Začínalo to vlastněním nějakého územního celku, na kterém se odváděl určitý poplatek z výdělečné činnosti, případně za užívání půdy. Již tehdy šlo o úpravu sociálních vztahů. Kmen, který vlastnil lepší pozemek, mohl získat více na poplatcích. No a náčelník bohatší tlupy patřil k těm, kteří na tom profitovali nejvíce. Rozvoj těchto ,,daní´´ vedl k bohatnutí národů. Postupně se rozšířila praxe, že daně vymáhal kdekdo, přibyly další formy, například mýtné, začal boj o zdroje příjmů z jakéhokoliv druhu vlastnění. S postupující dobou se daňové systémy natolik rozbujely tak, že se platí mnoho druhů daní a dalších skrytých poplatků, které z našich platů a výdělků ukrajují až 80% z celkové jejich výše. Už to není jen daň ze zisku, ale i DPH, spotřební, z převodu nemovitosti, daň z odvedené daně, daň ze závislé činnosti, silniční daň, daň, daň, daň….

 Přidáme li k nim dále zdravotní a sociální odvody, které jsou vzhledem k daňovému zatížení už jaksi navíc, měli bychom žít s vědomím, že se stát o vše stará a jednoznačně se musíme mít dobře. Jenže tomu tak není a otázkou je proč? Stát jakožto výběrčí všech těch peněz je zároveň hospodářem s nimi. Bohužel asi ne dost dobrým. Stát je totiž obrovský moloch, který požírá sám sebe. V celém systému výběru daní je záměrně ponecháno několik okének, kterými uniká velké množství peněz. Tyto díry slouží k ,,šetření´´ peněz těm největším a nejvýkonnějším subjektům. Z toho vyplývá, že většinu nákladů spojených s chodem státu hradí střední a malí podnikatelé, také zaměstnanci  v soukromém sektoru. Už lze slyšet výkřiky státních zaměstnanců, kteří přeci také odvádí sociální a zdravotní  pojištění, daň ze mzdy.  Nicméně jejich posty jsou finančně neproduktivní a jsou vypláceni z již vybraných peněz. Jsou součástí sebedestrukčního systému především proto, že jich je tolik. Navyšováním počtu státních úředníků se dostáváme do situace, kdy správa státního majetku a povinnosti spojené se sociálními jistotami obyvatelstva stojí více, než je reálné vybrat. To vede k dalšímu navyšování daňové zátěže, je to něco, jako proslulé letadlo.

  V celém státním systému je tako mnoho oblastí, ze kterých se obohacují jak jednotlivci, tak i celé skupiny. Zjednodušeně by se to dalo nazvat rozkrádáním státního majetku, rozpouštěním nemalých částek, následuje korupční jednání. Je vcelku logické, že se zvyšujícím se počtem státních úředníků se i zvětšuje oblast živící uplácení. Paradoxně tak stát propojuje vlastní daňový systém s oblastí šedé ekonomiky. Její výkonnost je obdivuhodná, i přes represi ze strany státu produkuje obrovské obraty, které nakonec sice díky utrácení obyvatelstva stejně skončí ve státní pokladně, vyhnou se ovšem mnohočetnému danění a díky tomu dokážou pružně reagovat. Zde platí heslo, že se prachy musí točit. Rychloobrátkové transakce sice i přes velkou snahu státu a daňových úřadů pomáhají k životu celé ekonomiky státu, a ač Vám každý úředník bude tvrdit, že se tím stát okrádá, není to pravda. Důvodem je právě to, že jednotliví lidé a společnosti fungující i ve sféře šedé ekonomiky s penězi hospodaří lépe, než stát, dokážou rychleji tvořit hodnoty a na konci své zisky stejně odvedou při každém jednotlivém nákupu. Mezitím stát dotuje nesmyslné projekty, vyplácí výplaty v přebujelém sektoru státních zaměstnanců a není schopen se postarat o sociální jistoty důchodců, mládeže a nemocných. Stav státního majetku je většinou havarijní, nešetří se.

  Příkladem mrhání prostředky jsou průtahy kolem staveb dopravní infrastruktury a jejich opravdu hodně vysoká cena, navyšování úředníků ve státní správě, podpora sociálně nepřizpůsobivých a unáhlená rozhodnutí postrádající dlouhodobou strategii vedení státu. Také nesmyslné dotační programy směřující k protěžování velkých společností a oligarchů, podpora rozporuplných ekologických programů. Všechny tyto úlitby stojí stát plno peněz směřujících neoprávněně do soukromých kapes. Řepka, solární elektrárny, ale i ochrana křečků, to vše platí daňový poplatníci. K tomu luxusní život elit. Což vadí možná nejvíce. A proti tomu nefunguje dostatečně zdravotnictví, pojišťovny s ním spojené, oblast sportu, senioři žijí často na pokraji bídy. Vidí li toto dobrý hospodář, odmítá se na tom podílet. Porovná li vlastní produktivitu s tou státní, zjišťuje….že dře jako vůl jen proto, aby se mocipáni měli dobře. A to nás vrací do středověku. Dokud stát nepochopí, že jedině zjednodušení daňové systému, zprůhlednění financování a přenesení odpovědnosti na samotné občany pomůže státu nejvíce, bude nadále oklešťovat naše svobody a ukrajovat  z platů obrovské částky. Je jisté, že schopní  lidé budou vždy radši vydělávat sami na sebe. A solidarita? Mnoho těch ,,neplatičů´´ daní má daleko větší sociální cítění, než státní úředník.

J3.K

Speciály

Tipy