Deprese jsou nemoc, nebo jen ztráta smyslu pro realitu?

  A musím se přiznat, že mě už i přestává bavit těm lidem pomáhat. Většinou jsou to totiž lidé, kteří nevědí, co to je opravdové trápení, kteří mají téměř vše. Mají peníze, přátele, fungující rodinu, báječné děti. To vše mají, ale nemají z toho radost. Měli by ji, kdyby věděli, jak krutý někdy život dokáže být? Nebo by si toho nevážili ani potom?

   Já sama, mám za sebou dvě dost těžké zkušenosti a věta „Tonda se zabil v autě“ mi v uších bude znít do konce života. V tu chvíli mi puklo srdce a dohromady se během let dala už jen polovina, ta druhá odešla s ním. Ta slova už nezní tak hlasitě, už to tolik nebolí, je to už 14 let, ale přesto jí slyším, přesto jsou dny, kdy to bolí, jako ten první den. Bylo mi 24 let, doma se mi batolilo 22měsíční mimino, když mi to přijeli oznámit. Křičela jsem, zvracela, omdlívala, plakala. Nic, nepomohlo to, nevrátil se! Nebudu popisovat to šílené období, které nastalo, kdy jsem s pláčem vstávala i usínala a nevím, jak jsem dokázala fungovat jako matka. Ale musela jsem, nebyl nikdo, kdo by mě držel za ruku a říkal, že to zvládnu, nikdo kdo by mě utěšil.

   Druhá zkušenost, přišla o rok později! Volá moje maminka a říká: Šári trošku jsme nabourali (jela s mým tehdy tříletým synem), jsme v Krči, tak přijeď a nelekni se, jsem malinko od krve. Přijela jsem a zažila šok, moje mamka byla od krve celá, klepala se, koktala, plakala. Nevěděla, kde je Pavlík, byla v šoku a věděla jen to, že krvácel z ucha a nevnímal. Nevím, jakým zázrakem jsem našla, kam ho odvezli a čekala, co se dozvím. Když vyšel doktor a oznámil mi, že Pavlíka uvedli do umělého spánku, protože má zhmoždění a otok mozku, šance na přežití, byla minimální, šance, že zůstane postižený byla o něco větší.

   Dostala jsem takovou ránu, že jsem myslela, že umírám. Neumírala jsem a opět jsem musela fungovat. Jezdila jsem mezi nemocnicí, kde se nic neměnilo a mamkou, která byla stále v šoku, koktala a klepala se. A já si vždy u baráku utřela slzy a řekla jí, že už je to lepší, že se z toho Pavlík dostane. Dostal se z toho, byla to dlouhá cesta, ale zvládli jsme jí a dnes je z něj šestnáctiletý, zdravý kluk, který „jen“ špatně slyší na pravé ucho.

   Ano, život mi nadělil trápení opravdu plnou náruč, ale ustála jsem to bez jakýchkoliv léků, alkoholu, drog. Dnes se setkávám s lidmi, kteří mi závidí můj optimismus a moji energii (nevím kde to beru). Ale vím, že si života neskutečně vážím, zrovna tak, jako všeho hezkého, co mě potká. Jen prostě stále nechápu ty lidi, co se utápí v depresích, ve smutku………

   Text Šárka Večerníková