Dvojčata a čert
Mám dvojčata, teď už v začínající pubertě, kluky. A tímto zápisem se vracím o pár let zpět, kdy jim bylo sedm. Ač si těžko mohou býti dva lidé bližší, vyrůstali li bok po boku už od toho nejzažšího začátku, ti moji dva jsou tak rozdílní lidé.
První je na svůj věk vysoký, štíhlý, postavu by mu mohl závidět i plavec Phelps, záda jako stůl, úzký pas, po jeho zadečku budou jednou ženy šílet. Tvář manekýna, ve škole jedničky, už ve školce plno holek. Ovládá počítač, svou buginu i motorku, na motokárách mne prohání, lyžuje, hraje, rugby, ve kterém patří k top pětce v republice, rekreačně fotbal a golf, tenis, skvěle plave. A nevěří si tak, jak by měl, ač je už teď velmi charismatický. Je také citlivý, občas vznětlivý, závislý citově na rodičích. Sebevědomí je u něj jako přesýpací hodiny. Buď kolektiv vede, nebo se mu to nepodaří a stáhne se do kouta a remcá.
Druhý je menší, postava od malička napovídá, že se pro naplnění svého snu být fotbalistou v Manchestru United narodil. Talent od boha (já vím, bůh neexistuje). Chůze, přístup k míči, touha být nejlepší, za čímž si sveřepě jde. Holky ho zatím zajímají méně, než bráchu. Na tenisu, ve fotbalu, golfu a na lyžích vítězí, kolo, plavání a počítače jsou doménou druhého sourozence, motorky se bojí, velká bugina je jeho druhou vášní. Přesto, jako klasický fotbalista, už teď je manekýn. Ve škole stejně excelentní. Ovšem jeho sebevědomí? Pokud můžeme tuto vlastnost přirovnat k horám, pak Mont Everest je nevinný kopeček. Má ho od malička a bráchu jím drtí. Ač o 18 cm menší, převyšuje bratra svou zdravou drzostí o metr.
Snad jen ve chvíli, kdy má odjet na déle z domova, trochu bojuje, miluje totiž domov. A to není víkend, kdy by se to podařilo, s fotbalem už nyní cestuje po Evropě neustále. Ovšem, v jeden den bylo vždy vše jinak. Ten den….přichází čerti. Ten větší jde hrdě do školy, kam dorazí i pekelní chlapci, večer hurá na besídku. Minule šlápnul čertovi na ocas a chytil ho za rohy. Druhý, ten tak sebejistý, od rána nevychází. Do školy po dohodě nejde, večer musí mít mou ochranku a na besídku je ochoten jít až po odchodu pekelníků. Nic nepomáhá vysvětlování, odhalení souseda v převleku. Prostě čert je veličina, přes kterou vlak nejede.
A teď se v tom vyznejte. Jsou to děti, a přesto někdy těžko chápeme jejich postoje. Co teprve u nás dospělých, kde se přidává taktika, zkušenosti, trápení, obavy, touhy, strach, nenávist i láska? A proto je ten život tak barevný, proto mne baví.
J3.K
