Pouliční světlo pronikalo žaluziemi do pokoje hotelu Lebeď v Kyjevě. Karel se vzbudil a oči se mu zastavily na nejasném fleku na stropu. Marfa vedle něj ze spánku zhluboka dýchala. Obrátil se na bok a políbil spící dívku. Pak ještě a ruku pomalu začal sunout pod prošívanou deku. Marfa zavrněla a otevřela oči.

„Karěl,“ vydechla a přijala jeho výzvu. Svět utekl někam za dveře hotelového pokoje a indiskrétně naslouchal lásce dvou mladých lidí.

Stáli v odbavovací hale letiště Borispoľ. Karel držel v ruce sovětské celní prohlášení v české mutaci. Skupina československých turistů čekala na odbavení letu do Prahy.

„Prosím o pozornost, přátelé!“ Karel si svolal skupinu dohromady a rozdával tiskopisy. „Je to v češtině, pište jen ano, ne a zásadně se nesmí škrtat…však už to víte, jen to připomínám!“

Turisté si rozebrali prohlášení a jali se je vyplňovat.

„Karel, kdy zasě přijeděš, skaží!“ Marfuška měla slzy v očích.

„Nevím, určitě přijedu, ale fakt nevím kdy.  Ty vaše zprávy jsou nanic. Včera padla berlínská zeď, je rachot v celé Evropě. Asi to hned nebude.“

Přivinula se k němu a začala ho líbat.

Jako kdybychom se viděli naposledy, napadlo ho…

ZA DVACET LET POTÉ

Se zaklepáním vstoupila hořící cigareta a velké desky společníka Ludvíka.

„Můžu dál?“

Karel pil u počítače kávu. Neodpověděl a zakřenil se.

Ludvík hodil desky na Karlův stůl a přisedl si. „Co to honíš? Zase ten tvůj facebook? Se z toho jednou…“

Karel nevzrušeně upil : „Náhodou…vždyť víš sám, že jsme se facebookem dostali na dva významné obchodní partnery, ona to zase taková blbost není!“

„Není,“ připustil Ludvík a nakoukl Karlovi na monitor. Nadzvedl obočí. „Tak tahle kráska asi obchodním partnerem nebude, co? Kdo to je, smím-li se zeptat?

„Nevím,“ posmutněl Karel.“ Nějaká Nina Charčenko z Kyjeva, přidala si mě do přátel.“

„Přidala si tě do přátel?“ Ludvík se zašklebil. „Kde k tobě přišla? Kolik jí je?“

„Tady píše, že dvacet, je z Kyjeva a studuje tam univerzitu, medicínu.“

„Tak medicínu? Jen aby to nebyla nějaká hoch kurva, která shání internetem bohaté kunčofty! Ty vole, měl by ses už konečně oženit, stejně si některé holky mezi sebou povídají, že nejsi normální!“

Karel se usmál: „Některé? Některé mi můžou, víš co? A vyhoď to cigáro! Smrdíš jak prokopnutá maringotka!“

„No no, aby si chlapec nenadrobil do slipů,“ zamračil se Ludvík, ale poslušně se zvedl a uhasil cigaretu v nepoužívaném popelníku v rohu kanceláře. Když se vrátil, otevřel desky. „Odkud že je ta, říkals, Nina? Z Kyjeva?“

„Z Kyjeva. Proč se ptáš, chceš ji sbalit?“

„Vole! Ty to znáš v Kyjevě, už jsi tam byl, ne?“

„Byl, Ludvo. Byl to můj poslední pracovní zájezd do bývalého Sovětského svazu v osmdesátém devátém. Ale proč se ptáš, vždyť to víš!“

Ludvík zabodl prst do desek. „Vím a napadlo mě, že by ses s tou Ninočkou mohl setkat osobně, co říkáš?“

„Chceš ji k nám pozvat? Co když je to luxusní štětka…“

„Zadrž, není třeba ji zvát. Můžeš ji pozvat sám, třeba na večeři v Kyjevě .“ Ludvík se tvářil náramně blahosklonně.

Karel reagoval okamžitě. „Kdy?“ zeptal se věcně.

Ludvík vzal ze stolu kalendář a obrátil list. „V pondělí,“ řekl stejně stručně. „Letenky už mám zabukované, ubytování máš v hotelu Lebeď, víza budou zítra. Tak si nech vyměnit nějaká eura a můžeš letět za dvacítkou na Ukrajinu.“ Pobaveně se usmíval.

„V pondělí jsme ale na ministerstvu.“

„Místo tebe pojede Zdeněk. Už studuje materiály. Ludvík se nadechl.: „Karle, tady nikdo neumí dobře rusky, jedině ty. A to je obrovská výhoda. Budeš s nimi mluvit anglicky a dělat, že rusky nerozumíš…aby chlapci nechtěli šidit!“

„No dobrá, co je za program?“

„Hele, konečně se ozvali ti bývalí policajti, co chtějí v Kyjevě otevřít velkou stylovou českou restauraci. Tak s nimi hodně opatrně, však víš. Ukážou ti místa, kde by mohla restaurace být. Pak zajedeš na jejich magistrát. Přijme tě  šéf a ředitel odboru ministerstva. Takže žádní žabaři. Další den budeš mít společné jednání s oběma stranami. Návrh smlouvy právníci udělali, je to i v ruské mutaci. Všechno si to projeď a pak to sjedeme. Kapišto?“

Karel si vzal desky. „Tak jo!“

Ludvík odkráčel ke dveřím, vzal za kliku, ale pak si to rozmyslel a otočil se: „A ne, aby ses nám tam oženil, společníku!“

Výtah v domě stávkoval a tak šel do šestého patra pěšky. Odemkl a ovanul ho čerstvý vzduch větraného bytu. V kuchyni dal  tašku s nákupem na stůl a šel do pokoje zapnout počítač. Vrátil se, přerovnal potraviny do ledničky a spíže. Pak si udělal lehkou večeři a s nedojedeným chlebem se odebral k počítači. Otevřel facebook a hledal, zda je Nina připojená. Byla. Podíval se na hodinky. Bylo devatenáct hodin. Dvacet v Kyjevě. To by ještě měla být vzhůru.

„Ahoj, zdravím Tě z Česka,“ psal rusky.

„Jé, to je milé překvapení. Zdravím z Ukrajiny…“

Chvíli si psali takové ty obyčejnosti. Pak to Karel nevydržel.

„Kdybych Tě, Nino, pozval příští týden ve čtvrtek na večeři do hotelu Lebeď v Kyjevě, udělala by sis na mě čas?“

Nějakou dobu neodpovídala. Když to chtěl Karel zopakovat, napsala:

„Vy budete v Kyjevě?“

„ Jaké vy? Já Ti přeci také tykám…ano, budu v Kyjevě. Přijmeš pozvání?“

Další pauza byla ještě delší.

„Budeš v Kyjevě pracovně?“

„Pracovně! Půjdeš se mnou na tu večeři?“

„Půjdu,“ zase po dlouhé pauze. „A moc se těším.“

Prohlížel materiály z práce a pořád se nemohl soustředit. Myslel na Ninu. Škoda, že je tak mladá…

Usínal s myšlenkami na ni.

Rozhlížel se po letištní hale Borispoľu. I když doznala řadu změn, přeci jen poznával místa, kde se naposledy viděl s Marfuškou. Bylo mu z toho smutno. Tehdy jí napsal několik dopisů, ale vrátily se nedoručené. Zkoušel volat, ale číslo patřilo někomu jinému.

Před hotelem zaplatil taxikáři a vešel do recepce. Po zapsání údajů dostal klíč. Podivil se. Pokoj č. 303, ten samý pokoj, kde s Marfušou prožil nádhernou poslední noc. Usmál se při vzpomínce, jak si ji dobíral. Marfuša Mrazík jí říkal. „Až jednou budeme mít děti, holčička bude Nastěnka a kluk Ivánek,“ smál se na celé kolo a Marfa se vztekala. „Marfa je po vašem Marta,“ tak mně radši říkej Marta.

„Dobře, Marfuško,“ souhlasil, aby ji ještě víc pozlobil…

Položil kufr na zem, na postel položil tašku s netbookem a oblečený usedl do křesla. Seděl se svými vzpomínkami a bylo mu divně.

Jednání probíhala kupodivu hladce. Opravili jen několik málo drobností. Karel zavolal Ludvíkovi závěry jednání. Večer byl pozvaný na piknik někam na daču ke Kyjevské přehradě. Kyjevskému moři, jak říkali místní.

Chata byla mezi borovicemi na břehu přehrady, která byla skutečně impozantní. V nejširším bodě měřila sto kilometrů. Druhý břeh se ztrácel v mlze. Kolem byly ještě další chaty a Karel si připadal podobně jako u Máchova jezera.

Grigorij šel „variť ribu,“ a ostatní se pustili do piva a vodky. Obojího bylo požehnaně.

„Jsme asi pětačtyřicet kilometrů od Černobylu,“ prozradil spokojeně Sergej. „Budeš mít doma aspoň o čem vyprávět!“

„Copak to, to já budu vyprávět rád, ale jen abych u toho nesvítil,“ obával se za smíchu Ukrajinců. Když se napili pořádně, Karel si to neuvědomil a začal mluvit rusky. Měl výbornou ruštinu a téměř bezchybný akcent. Tím ho přijali mezi sebe a piknik se rozjel do velikosti.

Ráno se probudil s  kocovinou. Upamatoval se, že si dal do umyvadla chladit pivo a tak vstal a došel si pro láhev. Vypil ji na jeden zátah. Vyprošťovák působil znamenitě. I když bylo skoro poledne, měl ještě spoustu času na setkání s Ninou. Včera před piknikem se domluvili, že se setkají v restauraci hotelu v devatenáct hodin.

Karel se oblékl a vydal se na procházku Kyjeva. Hotel stojí v centru na náměstí, v blízkosti je velký supermarket a cirkus. Kreščatik je taky v dosahu. Obchod či cirkus Karla nijak nelákal, ale pak přeci jen zamířil do supermarketu, zajímalo ho, jak je zásoben a jaké jsou ceny.

Prohlídka obchodu byla ale nudná. Koupil dvě láhve sektu a kytici růží. Vydal se na procházku okolím. Dlouho mu to nevydrželo a byly dvě odpoledne, když se natáhl oblečený na postel v hotelovém pokoji. Okamžitě usnul.

Když se probudil, bylo skoro šest. Rychle vstal, v koupelně se oholil a upravil a také se převlékl. Vzal si oblek s bílou košilí a kravatou. Ještě intim sprej a už pospíchal do hotelové restaurace, kde měl zamluvený stůl.

Přišla přesně v devatenáct hodin. Karel ji okamžitě poznal. Byla ještě hezčí než na fotce. Karlovi zašimralo v břiše. Rychle vstal, vzal kytici růží a přivítal se s ní jako se starou známou.

Při večeři toho moc nenamluvili. Dali si Kyjevský kotlet a Nina poočku sledovala, když chtěl Karel kotlet rozkrojit. Byla trochu zklamaná, když viděla, že se toho zhostil s bravurou. Karel si dobře z dřívějška pamatoval, jak neznalí kotlet rozkrojili a vystříklo na ně vařící máslo. Nina se potajmu zlomyslně těšila, že se mu stane totéž.

Když odnesli prázdné talíře shodli se na červeném vínu. Karel zaplesal, když zjistil, že mají krymskou Aluštu, které kdysi tak s chutí pil spolu s Marfou.

Bylo ji oběma příjemně a Karel se vyptával Niny na podrobnosti o jejím studiu a byl potěšen, když mu referovala, že bez problémů ukončila první ročník. Nina se zase zajímala o jejich firmu, o Karlovy aktivity a koníčky. Mluvili rusky a Karel několikrát okomentoval něco česky. Od vedlejších stolů je nepokrytě pozorovali a Karlovi ani Nině se to nelíbilo. Když dopili druhou láhev, cítil Karel po včerejší nezřízené pijatice lehkou opilost.

Víš co, Ninočko? Půjdeme ke mně na pokoj, mám tam ještě sekt. Tady na nás všichni čučí a sledují, co si povídáme. Zaplatím a půjdeme.

Bylo na ní vidět, že se jí moc nechce. „Raději už půjdu domů,“ navrhla.

„To mně nemůžeš udělat! Tolik jsem se na Tebe těšil a chtěl bych si s Tebou povídat. Ještě není ani deset!“

Váhavě souhlasila a když zaplatil, odešli k recepci.

Recepční ale neměl pochopení. Vrtěl hlavou, že Nina není hotelový host.

„Je to moje žena,“ řekl rezolutně Karel a z peněženky vytáhl dvacet euro.

Okamžitě dostal klíč a recepční je s úklonami doprovodil k výtahu.

V Karlově pokoji bylo příjemně. Nina se posadila do křesla a Karel odešel do koupelny pro sekt. S bouchnutím láhev otevřel a nalil do skleniček.

„Lepší tu nemají,“ dodal omluvně a zvedl skleničku k přípitku. Když se napili, Karel postavil skleničku na stolek a přivinul dívku k sobě a začal ji líbat. Vysmekla se a vypadala nahněvaně.

„Jdu domů, dej mi kabát!“

„Promiň, holčičko, posaď se, nevím, co to do mě vjelo. Už nebudu…“

Váhavě se posadila. Chvíli mlčeli.

„Jsem blbej, viď,“ kál se Karel. „Víš, když já mám takový pocit, jako kdybych tě znal celý život.“

„Nejsi blbej, jen si uvědom, že se vůbec neznáme. To si myslíš, že ti hned vlezu do postele?“

„Nemyslím, i když…ta představa je ohromující,“ mrkl na ni Karel.

Chvíli se omlouvali jeden druhému a za chvíli šel Karel pro druhou láhev sektu. Už byl skoro opilý. Ta včerejší vodková vánice ještě o sobě dávala znát.

Když si opět připili, Nina začala vyprávět o sobě.  Jako kdyby to z ní muselo ven. Maminku, těhotnou s cizincem, vyhodili ze zaměstnání. Ve čtvrtém měsíci se vdala za jakéhosi Leonida Charčenka, vojenského pilota, který létal na súčkách. Vojenské letiště bylo vedle civilního Borispoľu.

„Maminka pracovala na poště a jednou v zimě dostala zápal plic. Nešla k lékaři a léčila se sama. Umřela, když mně byly čtyři roky. Charčenko, můj otčím začal hrozně pít a mě dali na vychování k tetě, maminčině sestře. Otčím zanedlouho poté při přistání havaroval a zabil se. Známý mně řekl, že mu naměřili tři a půl promile v krvi…“

Karel navzdory alkoholu se sebral. Bylo mu jí najednou nesmírně líto a udělal by pro ni cokoliv.

„Já…nějak bych tě mohl pomoct, nejsem žádný chudák…“

Trpce se zasmála. „Pomoct? Jak?“ Sáhla po sklenici a obrátila ji do sebe.

„Promiň, já to nemyslel zle. Jsi fajn a určitě z tebe bude jednou skvělá lékařka…jsi mi prostě sympatická jak nikdo. Neumím si to vysvětlit. Ale víš co, povídej mi ještě o tvojí mamince!“

„Maminka vystudovala filologii, dokonce český jazyk a začala pracovat jako průvodce Inturistu a doprovázet české skupiny.“

„České skupiny?“ Karel se zamyslel: „Počkej Nino, já jsem taky jezdil jako průvodce, většinu těch děvčat i kluků jsem znal. Jednu jsem dokonce miloval a chtěl jsem si ji vzít, ale pak se mi ztratila a už jsem ji nenašel. Ani jsem se proto neoženil…“

Nina na něj hleděla s rozšířenýma očima. „Maminka se jmenovala Marfa Nikolajevna Poljanskaja!“

Karel zalapal po dechu. „Marfa Poljanskaja? Moje Marfuška Martička?“

Nina ho napjatě pozorovala a začalo jí to docházet. Rozplakala se „Tak to ty jsi můj táta, viď! To ty jsi ten cizinec!“

S Karlem se zatočil svět. Zvedl se a spadl zpátky do křesla.

Proč je vždycky všechno jinak?