Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - Vybírej si lidi

  Myslím si, že každý moudrý člověk ve svém životním úseku na tuto věc, že si má vybírat lidi  přijde sám. V tomto případě platí, čím dřív, tím lépe.

  Já jsem tyto věci moc neřešila a nejsem si jista, zda je umím řešit. Jediné, co vím, že si ťukám prstem po tlačítku, pak telefon odložím a jdu ke svému jedinému věrnému kamarádovi – počítači. Tady si můžu psát a povídat o čem chci, dokonce se mohu i zamýšlet. Jenomže psát není vůbec lehké. Píši rychle, takže tady problém není, spíše se zastavuji a přemýšlím nad srozumitelností tak jednoduché myšlenky „vybírej si lidi“.

  V podstatě to vím. Na nejbližší se sesype, když jsme rozčileni z práce, největší snůška našich stresů, oni nám to prominou. Na ty, kteří nás dusí, trápí či jsou falešní, se většinou nesnese nic. Kdo na to má mít náladu a také náturu?

  Nesnáším podlé lidi a už vůbec ne lháře a podvodníky. Jsem na to tak alergická, že jsem schopna spolknout anhistamenikum, abych neutrpěla nějakou alergickou újmu. Jsem prostě alergická na pitomce. Jednou se mi stalo v Rakousku, když jsem poslouchala jednu velmi stupidní „dámu“, že jsem dostala plastickou kopřivku. Kopřivka mi jela od stehna ke krku takovou rychlostí, že jsem sotva stihla vytáhnout můj záchranný balíček. Připravená injekce, která prostřelí i neopren byla u mého stehna a na uchu jsem měla doktorku.

  „Už máš kruhy před očima?“ ptala se mě, abych injekci nepíchla zbytečně. „Ne“, sípala jsem, „ale mám napuchlý krk, nemůžu dýchat“, odpovídala jsem a v duchu jsem se opět loučila se životem.

  „Vem si ještě jednou dithiaden a prednisony, chvíli počkej“, navigovala mne vyděšená lékařka z Prahy.

  Tentokrát jsem injekci, která zachrání každému těžkému alergikovi či astmatikovi život, nepoužila.

   Pak jsem si na tu běsnivou ženskou zvykla, i když jsem si do kabelky v den, kdy jsem se s ní měla sejít, dala můj záchranný balíček. Neměla jsem z ní kopřivku, ani pupínky, nic. Ona mne okradla a podvedla takovým způsobem, že jsem litovala dne, kdy jsem ji potkala. Byla a je to moje chyba, protože jsem chtěla být tolerantní, protože jsem ji chtěla chápat, resp. jsem ji nechtěla chápat, ale poslouchala jsem její nesmysly a v jednu chvíli jsem asi ohluchla nebo oslepla a ona toho využila.

  Dostala jsem se do situace, kdy jsem si mohla vybrat lidi k nastartování těžkého projektu. Viděla jsem od počátku, kdo jaký je, kdo je fér a kdo se přetvařuje. Natolik jsem byla již zkušená. Cítila jsem jejich falešnost, lhaní a zvyk nepracovat. A opět jsem byla tolerantní. Pracovala jsem za ně od rána do noci, hádala jsem se s mladým klukem, který vůbec neprožil nic, co by ho opravňovalo dělat soudy nad tím či oním. Ale seděl na pěti židlích a dostal do rukou rozhodovací moc, která ovlivňovala zdárnost projektu. Cesta úhybného manévru od původního projektu byla a je šílená. A já jsem na té cestě stála a vybrala jsem si, zda půjdu či nepůjdu dál.

P. S.

  Nastanou i takové situace, kdy si nemůžete vybrat člověka, který je vedle vás. Pak jenom mohu přispět radou. Buď jděte pryč, a pokud si myslíte, že situaci ustojíte, že ho změníte, že něco pochopí, tak jděte rovnou k lékaři a nechte si dát více injekcí, které si můžete v průběhu soužití s tímto jedince píchat. Docela dobré, ale pálivé injekce jsou s vitamínem B – jako blbec.

Katerina Kaltsogianni