Katerina Kaltsogianni - UKÁZKA Z EROTICKÉ KNIHY K.K.

  Erikovi to bylo jedno. Smál se mi. Já se smála také, ale bolest v kříži byla tak pronikavá, že jsem si vzala časopis a šla jsem si číst. Musela jsem jít nahoru do poschodí do svojí podkrovní ložnice. Na gauči jsem nemohla ležet. Byla mi zima a já se klepala únavou, zimou a asi tím, jak jsem odháněla dotěrné myšlenky na Erika. Neviděli jsme se sedm měsíců. Celou dobu jsme byli v kontaktu, ale nesetkali jsme se.

  „Co je tohle za podivný vztah?“ ptala se mě myšlenka.

  „Nevím, nerozumím tomu, nechci tomu rozumět,“ odpovídala ta rozumnější.

  „Je to divné, dotírala na mě třetí myšlenka v pořadí.“

  „My jsme divní,“ odpověděla jsem já nahlas a zavrtala jsem hlavu do polštáře.

  Nemohla jsem usnout, mast na bolest v kříži mi nepomohla. Na dotěrné a vlezlé myšlenky jsem neměla žádný lék. Měla jsem vztek na Erika i na sebe. Hlavně na sebe. Já to dovoluji, on si to dovoluje a navzájem i obráceně. Měla jsem špatný pocit z toho, že jsem byla tak rozzlobena, že jsem neváhala křičet a ječet. Byla jsem to vůbec já?

  Ne, nebyla, to ve mně vyvolat ten pocit Erik.

  „Ty se nezeptáš, kdy se uvidíme?“ ptala jsem se masochisticky do telefonu. Bylo to v našem vztahu podruhé. Nikdy jsem se neptala, byla jsem dotazována a nechávala vše na Erikovi.

  „Vidím to na příští týden“, slyším do telefonu divnou odpověď.

  „Jsem debil, lítám tady kvůli tobě, abychom měli, kde být, jsem utahaná, stěhuji, organizuji řemeslníky.....,“ sděluji to, co asi Erik ví.

  „Děláš to pro sebe,“ řekl samolibě a sobecky, aby mě donutil ještě k většímu masochismu. Stočila jsem hovor do humoru.

  Hlava se zavrtávala do polštáře čím dál tím víc, hodila jsem si další deku přes sebe, ale stále mi byla zima.

  „Holčičko, jak se máš?“ ptá se maminka, která to jediná umí jako dítě, tak, abych ji vždy řekla, že se mám fajn, že je mi krásně, že mi vůbec nic nechybí.

  „Mami, chceš si jít sednout ven?“ Mávla jsem rukou tam, kde byl plakát, že přijela ONA ze světa, nějaká divná esoterička. Měla jsem na ni vztek, proč to píše na plakát v takové zapadlé vesnice. Asi to bylo někde na Moravě, protože okolí vesnice se vrstvilo do malých kopců, které byly v měsíčním světle tmavě zelené. Venku byly prostřeny stoly a kolem seděli lidé a čekali na TU, na NI.

  „Holčičko, opravdu se máš dobře?“ ptala se znovu maminka a pohladila mě.

  Hlasitá odpověď mě vzbudila. Sešla jsem dolů a zapálila na svém psacím stole za maminku svíčku.

  Syn se na mě podíval vnímavým a hlubokým pohledem.

  „Mami, nestihl jsem jít na hřbitov za babičkou. Kdy jsi tam byla naposledy? A kdy bude ten kámen hotový?“ sílily otázky, jako by věděl, co se mi zdálo, jako by věděl, že mi chybí ta její neskutečná láska.

  Polkla jsem na sucho a otevřela počítač. Syn věděl, že budu psát. Odchází a já sedám k počítači, abych porovnala lásku a lásku, neporovnatelnou mateřskou a mileneckou lásku. Něco, co se nedá porovnat, něco, co mě dnes zabolelo ze všech stran.

  Katerina  Kaltsogianni