Monika Kalábová a její zastavení - Carpe diem
Už hodinu sedíme v propoceném autě a vlečeme se šnečí rychlostí po D1 směr Praha. Venkovní teploměr ukazuje 35 stupňů Celsia, klimatizace nestíhá a tak otevíráme okna. Pěkný začátek romantického víkendu. Rozhoduji se, jestli se svléknout z „ kůže“ už teď anebo až na dalším odpočívadle.
Marek občas cosi zabrble, ale nepřikládám tomu žádnou důležitost. Tedy alespoň tady ne. Doma bych zcela jistě komentovala jeho nesrozumitelný monolog slovy „Co jsi to říkal?“ A se 100%ní jistotou vím, že by odpověděl „Ále nic“. Výsledkem by byla hádka o nepodstatných věcech s vytahováním kostlivců ze skříně a několikadenním přehlížením. Zamknu si ústa. Přece si nezkazíme můj dárek k narozeninám. 2 noci v příjemném hotelu, večeře, svíčky, šampaňské, ze kterého tedy moc odvázaná nejsem, příjemná nevtíravá hudba a obrovská vířivka, podle prospektu minimálně pro pět lidí. Přežiju i horko!
Na jazyku se mi honí otázka, kdy už tam budeme, ale slova rychle spolknu. Vím, jak tu větu nenávidí od dob, kdy jsme jezdili s naším malým synem na výlety a z jeho ústa „vypadla“ už po pěti kilometrech a opakovala se minimálně 6x. Asi je na ní alergický.
Cesta ubíhá pomalu, CD už jsem 2x vyměnila a dokonce se nabídla, že převezmu řízení. Ne snad, že bych byla lepší řidič, ale místo spolujezdce bylo úmorné. „NE!“. Takže se raději v myšlenkách ujišťuji, že jsem si nabalila i tu průsvitnou saténovou košilku, na které stačí zlehka zatáhnout za šňůrku a ona sklouzne sama k zemi. A ještě jedno překvapení, ale až na druhý večer. Lehký korzet, který ženská ňadra vyzdvihne do výšin a vymodeluje vosí pas. Přestavuji si, jak mi Marek rozepíná jeden háček po druhém a já mu šeptám „Miluji tě“. A kdybych si k němu nazula ty nové lodičky, určitě bych………..
TMA
„Marku, Marečku, vzbuď se, prosím, otevři oči, halooooo, Bože“. Nemůžu se hnout, bolest omezuje celé mé tělo. V dálce slyším zvuk letadla…vrtulníku? V otevřených dveřích sanitky zahlédnu, jak hasiči vystříhávají mého muže z vraku auta. Přes masku na obličeji polykám krev, chce se mi křičet, ale hlas nejde ovládat. Poslední myšlenka, Marek.
Ostré světlo z bílých zářivek. Mozek pracuje „Kde to jsem?“. Vedle mé postele stojí muž v bílém plášti a malá drobná žena. Lékař a psycholožka. Konec měsíční amnézie začíná slovy „Je nám to líto, ale Váš muž zemřel“. Hysterie, bolest, zármutek, žal, strach.
Odemykám po třech měsících náš byt. V ložnici leží na posteli průsvitná saténová košilka. Zřejmě jsem ji opravdu zapomněla….
Užívejme každý den, nikdy nevíme, zda není ten poslední.
Monika Kalábová
