Monika Kalábová a její zastavení - Oceán
Znáte ten pocit, když k ránu zachytáváte všemi smyslovými vjemy živý sen a chcete se ještě alespoň na pár minut ponořit do spánku a dozvědět se jak celý ten příběh skončí? Fáze REM se právě nachází na vrcholu. Blížící se stav bdění nám zaručuje, že si zcela jasně budeme pamatovat minimálně svojí přítomnost v „jiném světě“. Je ale možné prožít ve snu budoucnost?
Klasický začátek dne. Budík, který bych z celého srdce nejraději pošlapala při prvním zapípnutí. Tělo se začíná probouzet a já cítím, že obyčejná voda s vitamíny stačit nebude. Na řadu přichází silná káva s mlékem a cigaretou, vlastně dvěma. Vražedná kombinace, řekli by doktoři. Start do všedního dne se nedaří. Chci se probudit? Nervózně vdechuji nikotin a s rychlostí klikám na internetový snář. Vyhledávač opravuje mé přepisy a nabízí správnou verzi. Oceán – tvůj život bude vzrušující.
„Ano, mami, mám nabalené i teplé ponožky“. Lžu do telefonu. Přede mnou je vysněná cesta, na kterou jsem si poctivě odkládala každý měsíc do papírové krabice pět stokorun. Nesčetně krát jsem ji otevřela a zapochybovala. Zvláště tehdy, když se ve výprodeji objevil ten luxusní svetřík. Nepodlehla jsem. Teď mé prsty drží letenku, malý papírek s hodnotou pár tisíc korun. Jak je to relativní.
Letušky prochází uličkou mezi pasažéry a nabízí občerstvení. Dáváme si s Katkou vychlazený Evian a malou lahvičku Johny Walkera.
Rozlámané, ale šťastné vystupujeme z letadla v Bangkoku. V letištní hale vyhledáváme kuřárnu. Prosklenou místnost, kde se tlačíme s ostatními závisláky, abychom po dlouhém letu doplnily hladinu drogy. Pro okolní cestující se zdáme býti jako v průhledné kleci.
Pro velký úspěch se ocitáme opět na palubě letadla a tentokrát míříme na vysněné místo z katalogu cestovní kanceláře. Ostrov Koh Samui v Thajském oceánu. Trajektem připlouváme na místo určení. A mé unavené tělo si přeje jediné. Na chvíli se ponořit do polštářů.
Šnorchl natáhl do mých úst slanou vodu. „Brrr“. Katka se spontánně rozesměje a celá pláž i pár jedinců plavajících v tyrkysově modrém moři na její smích reaguje posunem koutků. Pokračuje ve flirtování s místním mladíkem. Slunce hladí moji tvář, vytváří v očích duhové kreace a já se s lehkým pocitem oddávám snění. Opalující se tělo pohltí stín. Silueta muže, který nade mnou stojí v bílé lněné košili, odhalující jeho opálenou hruď. „Dobrý den“. Odkud já ho znám? Myšlenku okamžitě zahazuji „do koše“ a pro jistotu ho i vysypávám. „Přišel jsem Vás pozvat na příjemnou večerní akci u hotelového bazénu“. Nic víc, nic míň. Bosýma nohama, které zanechávají v teplém písku stopy odchází.
Kapky vody smývají poslední sůl z pláže. Zlehka se snažím kůži dopřát tělové mléko s vůní vanilky. Vklouzávám do šifonových šatů, odhalují má záda a rafinovaně nabízí pohled na tetování. Vlasy vyčesané do ledabylého drdolu zdobím bílou orchidejí, která měla doposud místo ve váze. „Těšil jsem se, že přijdete“. Podává mi skleničku s ananasovým koktejlem a můj pohled na jeho pohybující se rty zaručí, že nevnímám ani jedno slovo. „Omlouvám se“, vyhrknu ze sebe, jakmile bublinu ticha přehluší tóny hrající kapely. „Jsem Monika“. „A já Martin“. Celý zbytek noci si v hlavě přehrávám tanec, tóny , trpkou chuť koktejlů, jeho vůni, nevtíravé doteky…
A přichází další večery a další rána a já se nemohu zbavit pocitu, že vím, co každý den přinese. Jízda na kajaku, plachtění, motýlí farma, tygří show, lázně s thajskou masáží…ruku v ruce s Martinem. Vzájemné poznávání i ochutnávání těl a duší…
Poslíček vyváží můj a Katčin kufr před hotel. Loučím se s Martinem a těším se, že až se potkáme v Česku. Přijíždí autobus. Ještě poslední pohled na moji lásku. Oči spočinou na velkém nápisu na hotelu….OCEAN resort…
Mám o čem přemýšlet.
Monika Kalábová
