Monika Kalábová a její zastavení - Pondělní syndrom s příchutí zimy
Záludně rychlý víkend je za námi a my jsme se probudili do dne, který sice z lékařského pohledu bývá kritickým dnem zvýšených počtů infarktů a sebevražd, ale pro většinu z nás znamená hektické přesouvání z místa na místo, přesněji z teplých domovů do práce, škol, úřadů
Ještě než se zabouchnou dveře bytů a domů se nezapomeneme podívat na venkovní teploměr, popřípadě s cigaretou na balkoně zjistit, že za okny je -2 stupně /pro pesimisty raději -5/a my máme zasněžené auto. Další problém. Jsme naštvaní, ubreptaní, vzteklí, a pokud jsme před odchodem rychlejší, stihneme naší špatnou náladu vepsat na všechny sociální sítě, kde máme registraci a následně si pochvalovat 5 liků. Ti pomalejší to zvládají v prvních minutách u kancelářských stolů, popřípadě za jízdy autem.
Když jsem byla malá za strašáka býval pátek 13tého, kdy zůstávalo velmi mnoho pracujících na dovolené nebo u „lékaře“ a Martin na bílém koni „přijížděl“ opravdu 11.11.. Venku by Héron Alexandrijský tehdy naměřil -20 stupňů. A přes množství sněhu se dalo přejít pouze v Concordách (pro později narozené to byly dost oblíbené a hnusné boty). V dubnu jsme ještě bývali zalezlí za pecí a očekávali první jarní den. Pondělí bylo zkrátka pondělí.
Globální oteplování si nás zhýčkalo a my bychom nejraději chodili v kraťasích i v lednu. Pravda je, že pár trendy odvážlivců se dá na ulici potkat. Když k tomu přičteme onen prokletý první den v týdnu, je nadmíru jisté, že politika, sex a jídlo se posouvají na den druhý. Někteří pesimisté se dokonce na pondělí chystají již v neděli večer a Facebook zahlcují příspěvky typu „Bože, zase pondělí, já to nepřežiju“.
Nejsem moralista, jen prosím, buďme maličko veselejší lidé, které pondělní a zamrzlé ráno neporazí. Přátelům napišme přání hezkého týdne, v klidu smetákem očistěme sníh z automobilu a s úsměvem se vydejme za prací a povinnostmi. Život nás nezkouší, jen my sami si ho děláme složitější. A je jedno, jestli se v kalendáři objeví ono nechvalné PONDĚLÍ.
