Naděje
Jsou dny, kdy se nedaří, vše kolem připadá šedé, někdy to takové dokonce je. Den po dni se vleče, hodiny neutíkají, i minuty jsou dlouhé.
Připadáte si, jako byste padali do propasti, jejíž dno se přesto vzdaluje, aby ten dopad mohl být ještě tvrdší. Ti, kteří mají deprese, utíkají ke svým lékařům, pokud se jim snad nepodaří doběhnout, najdeme je někde v poloze, která je jejich poslední na tomto světě, kterou zažili. Pesimisté počítají, jak dlouho ještě vydrží v tom trápení, co přijde horšího a ani optimisté nerozdávají své obvyklé úsměvy na všechny strany, pouze sedí v koutě a říkají si - možná bude lépe. Sami neví kdy. Vše se ubírá špatným směrem, ti, co slibovali, se neozývají, přátelé jsou tajůplní, kolegové lhostejní. Je to jako před koncem světa, nálada bídná.
A pak náhle nějaká maličkost zažehne plamínek naděje. To slovo je jako pobídka k tomu, aby člověk pozvednul hlavu, v oku se zase objevila jiskra a na tvář se vrátil nenápadný úsměv. V žilách se zase rozproudí krev a mozek horečně vyvíjí novou a energií nabitou činnost. Pomalu se dostáváme do tempa a vidíme, že budoucnost nebude tak černá, přeci stojí za to zase žít naplno. Ano, to co nás umí nastartovat, ten impuls pro nové krásnější dny, ta bludička v dálce, to vše je naděje. A ta se vzdává poslední. Dokud máme naději, žijeme. Jsem rád, že jsem ji doposud nikdy neztratil.
J3.K
