Opravdu jsou na tom personálně tak bídně?

  I v Evropském parlamentu se najdou lidé, jejichž odbornost i minulost mají své stíny. Stále častěji se zabývám tím, jak je možné, že za Českou republiku hovoří Zdechovský stavící sám sebe do pozice jednoho z dvacet nejvýznamnějších europoslanců. Naprosto nedůvěryhodný a prospěchářský kariérista ochotný udělat cokoliv pro vlastní upřednostnění dělá ostudu. Sám se prezentuje jako rusobijec schopný ihned nastoupit na frontu, ve skutečnosti je to klasický zmetek, kterých je v politice zástup. Není jediným, který hovoří za český národ, přestože s kvalitou jeho mandátu to je tak nějak na štíru. Podobně lze vnímat Niedermayera, fanatického eurohujera, Gregorovou, jejíž názory jdoucí ruku v ruce s nepříliš vysokou inteligencí jsou prostě ostudou.

   Jistě, můžete cosi říkat o právu na vlastní názor, který může být jiný než můj, nicméně hledáte li někoho, kdo by mohl být skutečným přínosem pro naší zemi, pak hledat bude těžké. Europoslanci za vládní koalici a ANO plní agendu v souladu s představou, že bez Evropské unie a NATO bychom nemohli existovat. Pravdou je, že 35 let budování provázanosti s německou ekonomikou nás vyšachovalo z možnosti vrátit se k většinové samostatnosti. Prodali jsme fabriky, půdu, vodu, přestali vyvíjet vlastní průmysl. Odstřihnuli nás nejen od levnějších přírodních zdrojů z Ruska, zároveň jsme si zavřeli dveře na velký ruský a běloruský trh. I levicová ekonomka profesorka Švihlíková připouští, že odchod z EU by byl extrémně bolestný a podobně hovoří jiná kritička EU Šichtařová. Otázkou zůstává, zda li je tedy lepší čekat, až se eurounijní projekt zhroutí, nebo udělat prostě zásadní krok. Jednou z možností je vrátit se k ideám Visegrádské čtyřky a na ní budovat budoucí základ pro nový hospodářský útvar.

  Představa, že nás budou v Bruselu zastupovat skutečně schopní a morálně vyspělí zástupci, by musela vycházet z vnitropolitické situace. Jenže podíváme li se na kvalitu našich domácích politiků, pak ani pravděpodobnost, že by do Bruselu směřovali ti nejlepší z nich, není dostačující. Jestliže jsou do našich vlád kooptováni amatéři neschopní vést svá ministerstva, nelze čekat zázraky. O profesorovi politologie v čele vlády, elektrikáři na Ministerstvu financí (ona ani Alena Schillerová není žádný cifršpión) a ministryních obrany, které v posledních letech působí jako sloni v porcelánu, bychom mohli psát dokola. Současná vláda je vůbec unikát a dle toho její hospodaření také vypadá. V reálu lze konstatovat, že jsou vysoké politické funkce přidělovány podle toho, kdo a kde dokáže co nejvíce peněz odklonit. Případně nasměrovat ministerstvo tak, aby plnilo očekávané úkoly. Rakušan na „vnitru“ je toho příkladem. Pytle na mrtvoly a v jednom z nich Vladimír Putin je něčím, co si inteligentní představitel státu nemůže vůbec dovolit.

  Ministr zahraničí elév Lipavský je dalším unikátem. Nezkušený a nedostudovaný diplomat nám dělá spíše ostudu a doslova škodí zahraniční politice. Nově se nedostatek kvalitních kádrů projevil při výměně Pavla Blažka. Ministerstvo spravedlnosti bylo nabídnuto nedostudované právničce. Je to hezká a veselá holka, ale v oblasti práva blafuje již mnoho let a rozhodně nepatří k právnickým esům. Ptáme se tedy, jak asi vnímají skuteční odborníci a mistři svého oboru ty, kteří jim mají velet, aniž by měli odbornou kvalifikaci na nejvyšší úrovni. V politice se rozdávají funkce a trafiky nikoliv podle schopností. Stát zdaleka nevedou ti nejlepší a dle toho to také vypadá.

Jindřich Kulhavý