Soukromí…které můžeme ovlivnit
Již od malička jsem miloval okamžiky, kdy jsem si mohl zalézt do nějakého kouta a v něm jsem zůstal aspoň pár okamžiků se svými myšlenkami.
Měl jsem rád místečka, kam nikdo nesměl a já přesně věděl, kde co mám schované. Nikdy jsem neměl potřebu půjčovat věci, které jsem měl rád, což se přeneslo i do dnešních dnů. Říkám, že muž by nikdy neměl půjčit auto, fajfku a ženu. Přičemž nekouřím a u ženy lze udělat výjimku…všichni víme, že si ji beztak někdo už asi půjčil, jen o tom nevíme.
Pokud jde o můj domov, nemám rád návštěvy, cizí lidi v domě, nerad půjčuji bačkory a vadí mi, když mi někdo cizí bere věci v garáži. To vše je ale bezvýznamné proti tomu, když se někdo snaží intervenčně dostat do mého života, myšlenek, když někdo vydává mé za své, a to vše bez mého souhlasu. Nejsem celebrita, tedy člověk, jehož ztráta soukromí je aspoň vyvážena příjmem z činností spojené s jeho popularitou. Jsem prostý jedinec, jehož život je skromný a nemám zájem o to být kontrolován, spojován s kýmkoliv. Je má věc, co dělám, s kým jdu třeba na oběd, s kým komunikuji, či kde se vyskytuji. Tak, jak by mne nikdy nenapadlo uveřejňovat třeba i maličkosti z toho, co se týká se kohokoliv kolem mne, tak považuji i za normální, že tak k tomu přistupuje každý.
Připojení k sociální síti je krok, kterým se překročí určitá hranice. Jde o přidání se k davu. Úvaha, že lze nejen komunikovat s kamarády, ale poznat i někoho zajímavého se ukáže jako pravdivá, ale daň za toto poznání může být vyšší, než samotný přínos. Mám totiž pocit, že plno lidí jen vymýšlí konstrukce, žije imaginárním životem a je schopno svým přístupem narušovat okruh blízký Vašemu já. Je jen na nás, co o sobě prozradíme, koho si pustíme k tělu a koho osobně poznáme. Je třeba být velmi opatrnými. Chceme li zůtat sami sebou…
J3.K
