Právě se nacházíte:

Spravedlnost

8. 04 2014

  Již v dobách svého raného mládí jsem pro svůj nadmíru vyvinutý smysl pro spravedlnost trpěl, často jsem za něj byl trestán.  

   Pedagogům se přímo nelíbilo mé stavení se do opozice ve chvíli, kdy jsem vnímal pocit neoprávněné křivdy, která zasáhla mne, případně někoho z mého okolí. Nedělalo mi problém se za někoho postavit a vzápětí se za to stát hlavní tragickou postavou a součástí mašinérie v podobě poznámky, důtky a domácího trestu. Přesto jsem se vždy rval jako lev za pravdu a až věk mne přinutil být diplomatičtějším. Ovšem i přesto ve mně navždy zůstává neochota smířit se s křivdou páchanou na těch, které mám rád, případně na mně samotném.

   Při pohledu na své syny pozoruji, jak moc se některé vlastnosti dědí. A musím konstatovat, že stejně, jako u mne bylo pro rodiče skoro nemožné cokoliv vysvětlovat, tak i já mohu chtít svým dětem objasňovat výhody taktiky naučení se zvládat emoce ve chvílích, kdy srdce může vzteky a smyslem pro spravedlnost vyskočit z hrudi, zatímco rozum velí vyčkat a uvědomuje si dopředu následky konání, výsledek je i tady stejný. Jejich tvrdohlavost a nechuť přijmout skutečnost, že spravedlnost má mnoho podob a není tou jistotou, která život provází a dává mu smysl, je někdy do nebe volající. Je pro ně velmi nepochopitelné, že že jsou daleko mocnější argumenty, které mění chod a sled událostí.

   Nedivím se jim, jde jen o to,aby i oni s věkem pochopili, že už ani tak často proklamované Boží mlýny nefungují spolehlivě a mám pocit, že jejich poslední verze jsou jen kopií z Dálného východu. Čekání na spravedlnost může být stejně nekonečné, jako je naše touha mít jistotu v její existenci. A stejně nenaplněné. Bohužel, takový je život. A ten někdy umí zabolet. Přesto ten boj za ni nevzdávejme.

J3.K

Speciály

Tipy