Právě se nacházíte:

Tašky

3. 04 2014

www.inadhled.cz  Dnes ráno jsem opět naložil syna do auta a stejně, jako každý jiný den jsme vyrazili do školy. Už při nasedání jsem si říkal, že dvě tašky se mi zdají dost, ale uvědomil jsem si, že má odpoledne trénink, je už zima, musí si tedy mimo školních věcí přibrat ještě jiné na sport.  

 Když jsem zastavil u školy, zjistil jsem, že odněkud ze zadní sedačky vyštrachal baťoh číslo tři. Na můj dotaz, co má v něm, suše odvětil, že tělocvik. A protože jsou sportovní škola plná budoucích hokejistů, fotbalistů a provozovatelů dalších asi šesti sportů, v rámci otužování chodí pořád cvičit ven. Postupně tedy naházel ty tři baťohy na sebe, řekl mi čau po tréninku, což je v sedm večer a ztratil se v davu před hlavním vchodem. Mezitím kolem prošlo plno jiných dětí, v rukách hokejky, přilby, pytle s věcmi.

   Upřímně jsem se zaradoval, že ten můj hraje jen fotbal, představa hokejové brankářské výbavy mne zamrazila. A zároveň se mi vybavila vzpomínka na mé dětství. Vždy jsem měl smysl pro miniaturizaci, takže jsem nejdříve nechával ve škole učebnice, později sešity a taška končívala pravidelně ve křoví. Vrcholem byla propiska v kapse a na sobě kopačky a trenkokraťasy při cestě do školy a kolo u vchodu institutu, to abych při cestě na hřiště neztrácel čas. Sice bylo ukončeno předvoláním rodičů do školy a dotazem, je li na tom rodina tak špatně, za což mi doma přistálo pár facek a neoblíbené mámou připravované tesilky mne pak pár měsíců neminuly, ale přiznejme si, že ten fotbal za to stál.

   To teď to mají děti daleko těžší. Cennosti ve školních brašnách nelze pohodit při výběhu ze školní budovy do přilehlých porostů a nechat je tam do rána, jet na kole například Prahou je sebevražda v útlém věku, množství potřebného klubového tréninkového vybavení je na plný baťoh a musí se vzhledem k frekvenci tréninků denně udržovat. Takže se tomu ti špunti nevyhnou, tedy pokud jsou vedeni k aktivitám.

   Cesta autobusem je pro takového spoluobčánka ověšeného batožinou skoro nemožná, takže denně sedáme do aut. Tedy aspoň ve městech. A já se jen usmívám, když slyším nějakou maminku, jejíž dítě má jednu aktovku a ona říká…Venoušku, ty to máš tak těžké. Protože to je chvíle, kdy si uvědomím, že nejen já, ale i moji synové, přinášíme jejich rozvoji určité oběti. Na jednu stranu mi ho ráno bylo líto, ale na tu druhou mne potěšilo, že nic neřešil, těšil se na tělocvik i trénink a věděl, že i úkoly má všechny. Neremcal, protože už teď ví, že cesta nahoru je pěkná dřina. A jedině tak se na ten vrchol může dostat. A já mohu jen pomáhat a držet mu palce.

J3.K

Speciály

Tipy