Nedělní ráno smutného motoristy

  Rád se do těch míst každý rok vracím a považují to tam za ráj. Jistě, Stelvio a další pasy v Itálii, Rakousku a Švýcarsku jsou nádhernými místy, ale ve Francii zažijete klid na řízení, samotu a zběsilé tempo, aniž byste si museli neustále hlídat radary. Díl pokračoval průjezdem Monte Carla, přičemž štáb měnil značky vozů i jejich společenskou třídu. Ne, to štěstí jsem neměl, cestu po oblíbených místech jsem vždy absolvoval v jednom, ale zase takovém, aby se úplně neztratilo v zatáčkách a ani v uličkách Monaca. Takže jsem tam měl kdysi Ferrari, Porsche, Opla Speedstera, několik BMW. Jenže kličkování mezi obrubníky a miliardářskými paničkami není zábava. Je povinnost si projet okruh F1 postavený v uličkách, ale mnohem lépe je vysoko nad pobřežím.

  Proč to píšu? Vzhledem k tomu, že jeden z mých synů hrál kousíček od Monaca (v Nice) rugby, byly doby, kdy jsem tam byl několikrát za rok. A pokaždé jsme ujeli z civilizace do oblasti tisíce zatáček, krásného asfaltu a řidičské radosti. Přesně tak, jak to podávali tehdejší oblíbení moderátoři skvělého motoristického pořadu protknutého radostí z výkonu motorů, výjimečnosti okamžiku, kdy Vám v zatáčce zabruslí zadní náprava, a při očekávání, co bude za zatáčkou či horizontem uprostřed nádherné skalní scenérie. Dokonce mnohem lepší než ploužení se podél moře v kabrioletu. I když i to má svou poezii. Stejně tak naklápění motorek z jedné zatáčky do další. Zažil jsem to vše a v autě snad ještě několikrát tato místa navštívím, nicméně bez svezení se vlásenkách, do nichž je umístěno MS v rallye, se to neobejde. Monte Carlo totiž poskytuje azyl jak F1, tak i WRC speciálům.

  Top Gear běžel v televizi několik let a oblíbená trojice Clarkson, Hammond, May mu dávala „šťávu“, kterou už se po jejich konci nepodařilo namíchat. Ta radost a štěstí za volanty různých aut, recese a zábavná forma dialogů i akcí vytvářely z pořadu mix, který bavil celou generaci motoristů. Ta doba je pryč. Kdo prožil devadesátky přinášející nám možnost osedlat i jiná auta než Škodu 100 či Lada 2105, případně Wartburg a Moskvič, o Trabantu nemluvě, později vyrost nejdříve na tuningových srazech, aby později projel většinu evropských závodních tratí včetně mnohokrát navštívené proslulé Nordschleife , oceňuje ty okamžiky. A být i tam středem pozornosti díky řízení úplně zběsilé sedmisetkoňové a přesně tunu vážící Ultimy GTR 700 už byla jen perlička. Nakonec se mi 700 koní stalo standardem a mám ho i v nynější babičce 997 Turbo či M4, jenže ta radost z tehdejší svobody je pryč.

  Doba se změnila. Clarkson, Hammond a May už spolu netočí, nástupci v Top Gearu nedosáhli jejich sledovanosti a obliby. Silné motory s krásným zvukem nahradily bzučáky a rychlá jízda je společenským faux pax. Evropská komise dělá vše pro likvidaci radosti a shrbení politici jsou v předklonu při omezování rychlostí, možnosti vjezdů do různých oblastí a parkování. Možná jsou ještě místa, kde můžete zažít nadšení. Nürburgring je už moc komerční, Alpy jsou daleko. Než dojedete nad Azurové pobřeží, dostanete „zabrat“ na dálnicích s Vmax 130 km/hod, utratíte majlant za palivo a ztratíte den. Navíc 100x riskujete pokutu za cokoliv, v Rakousku i za spalovací motor. Můžete s Legendami pro Vás (například) jezdit na místní okruhy (i s jejich pořádnými auty i instruktory, potřebujete li je), ale upřímně. Až horské silničky vybízející k rallye způsobu vnímání jsou to pravé. Tady Vám něco pošeptám. Cesty kolem Karlštejna, Křivoklátsko, Jesenicko, ale i Vysočina nabízí nádherné zážitky. Jen se nestane, že jste jeli 300 km v kusu levá, pravá, horizont. Spokojte se s méně, dejte tomu více a zažijete pár desítek minut návratu do minulosti. A opatrně.

  Elektroéra, kterou se nám snaží vnutit, je koncem řidičské radosti. Už nyní je lepší si koupit starší vůz, chcete li se při řízení bavit. Evropská komise to ví, bude omezovat jejich výskyt, vnucovat nám hlídače a omezovače. Jsem starší muž, který pamatuje, když jsme museli umět řídit i auta bez berliček, jejichž chování hraničilo s pokusem o vraždu. A jsem rád, že jsem zažil dobu, kdy auto i řízení přinášely radost, dobrodružství i uspokojení. Kdysi jsem byl v několika evropských novinách za policisty naměřenou rychlost 302 km/hod na polské dálnici. Policisté přehlédli mé přehlédnutí předepsané osmdesátky, popovídali jsme si a všichni to vzali s pochopením, i když jsem byl poté i v anglických novinách. Jel jsem v životě  i mnohem rychleji. Teď mladá generace většinou jezdí na koloběžce a vrcholem rebelie bývá vykouřená marjánka za rohem u policejní služebny. A největším nebezpečím jsou progresivní manažeři v superbech nebo hlídači dojezdu v elektromobilech. Chlapi už nemají koule a na silnicích je to vidět. A teď do mne….

Jindřich Kulhavý