Křesťanské svátky začínají

  Křesťanské svátky, které začali v uplynulém víkendu prvním adventem, jsou svou symbolikou velmi důležité i pro valnou většinu českých ateistů. Přestože církev v minulosti páchala množství těžkých zločinů, především inkvizice a spory o samou podstatu církve stály životy mnoha stovek tisíc lidí, své místo v historii má nesmazatelné. Samotné křesťanství prošlo dlouhým vývojem, byla období, kdy šiřitelé božího slova agresivně rozšiřovali území své působnosti, ale také taková, kdy bránili Evropu před nájezdníky vyznávající jinou víru. K dobru lze církevním hodnostářům i prostým mnichům přičíst péči o kulturu, také nám zanechali mnoho krásných památek, a i když peníze na ně získávali často za cenu použití násilí od těžce pracujících lidí, kteří spadali pod jednotlivé diecéze, něco po nich aspoň zůstalo. V Čechách a na Moravě dosud žije mnoho spoluobčanů, pro které je víra v boha součástí každodenního života, což platí i v době, kdy na papežském stolci sedí Antikrist a škůdce celému křesťanskému světu. I přesto patří náš národ mezi nejméně věřící na světě. Což nic nemění na tom, že Vánoce a Mikuláš patří k svátkům, které lidé milují a dodržují, aniž by na ně musela běžet reklama v televizi. Tím není myšlena absence spotů podstrkujících nám produkty různých firem investujících nemalé částky do propagace, těch je až až.

  Zatímco německá města zaplavily plakáty s černými andílky, tradiční norské svetry vhodné k zabalené pod stromeček prezentují kudrnatí Afričané, kteří sníh dosud viděli pouze při možné exkurzi na svoje Kilimandžáro, adventní beton obklíčil kdysi vánoční, nyní již pouze zimní trhy, k ozdobeným stánkům se občas dostanete pouze přes elektronický bezpečnostní rám a po prohlídce tašek a kabelek. Ono to multikulturní obohacení vedoucí k naší bezpečnosti holt má i své mínusy. A řeči o tom, že u nás nic nehrozí, jsou doplněny o instalaci zábran nejen v Praze, ale v tolik uvědomělém Brně, v němž byla pravděpodobně nedávno arabština schválena jako druhý úřední jazyk. To nebyla ruština ani v době sovětské okupace v letech 1968 až 1989. Doba se tedy mění a křesťané, ateisté a nakonec i Židé to se slavením svých svátků budou mít těžké, za to lze očekávat, že ve dnech ramadánu tu brzo nastanou nové zvyky a k jídlu si jen tak něco nekoupíme.

  Z toho všeho vyplývá jedno. I v těch rodinách, kde se Ježíšek objevuje především proto, že děti by vnímaly své neobdarování jako diskriminaci, je letos a v létech příštích třeba dát najevo, že si své Mikuláše a Vánoce nikým vzít nemáme. Ateisté by měli možná navštívit kostel, všude by měla vonět purpura a vánoční výzdoba připomínat to, že jsme stát pokračující v křesťanských tradicích. Když už jsme bez protestu odevzdali církvím velkou část našeho území v akci zvané Restituce církevního majetku, a rozhodně nesouhlasím s tím, že šlo skutečně o vracení, vždyť ,,pánbíčkáři´´  byli především správci a uživatelé pozemků, jejichž přivlastnění většinou probíhalo pouze za použití represe a politikaření, měli bychom mít tedy nyní všichni zájem na tom, aby se tu neroztahovali další věřící, tentokráte v Alláha. U nás zatím není třeba hlídat kostely se zbraní v ruce, pravděpodobně nevjede Pařížskou ulicí rozzuřená tatra na Staroměstské náměstí, ale podobně uvažovali i Němci loni v Berlíně těsně před tím, než kamion převálcoval několik stánků i s jejich osazenstvem a zákazníky. To vše díky politice neomarxistických elit nemajících svědomí a hrdost.

  Vánoce a Mikuláš jsou svátky klidu, míru, rodinné pohody, obdarováváním blízkých. Pokračujme tedy v této tradici a nedejme si ji vzít těmi, kteří k ní nic necítí. Nejde o to, kolik toho kdo koupí, co zabalí pod stromeček. Důležité je především to, aby všude kolem nás bylo dostatek lásky a porozumění. A každý, kdo by to chtěl narušit, a je jedno, je li to muslim nebo hloupý a naivní aktivista či korektní politik, by měl být vytěsněn na okraj naší společnosti, případně mimo naše území. Dnešní večer patří tedy Mikulášům, čertům a andělům. Nechť je krásný pro vás i vaše děti.

J3.K