Tak šup na vojnu

  Dvouletá vojenská služba byla ukončena poměrně záhy po tzv. Sametové revoluci. Do té doby chodili branci na 24 měsíců dlouhý výcvik, který mohl prodloužit pobyt v Sabinově (vojenské vězení), nebo častější návštěvy ,,basy“ přímo na útvarech. Nemuseli jste dělat nic dramatického, stačilo párkrát přeskočit plot a udělat si osobní volno, například navštívit rodinu, což bylo kvalifikováno jako nepovolené opuštění posádky a oceněno několikadenním trestem. A kdo jich nasbíral více, byl v hledáčku a mohl dopadnout hůře. Autor tohoto článku ví, o čem hovoří, z 558 dní na vojně byl 163 dní doma na černo a 17 dní v útvarové cele. A když už hrozil vojenský prokurátor, využil možnosti opustit službu socialistické vlasti a nastoupil na 18 měsíců na nábor k VDÚP, tedy ke státnímu podniku Výstavba dolů uranového průmyslu. S odřenými zády tak absolvoval výcvik, ke kterému měl jistý odpor. Nicméně si odnesl do života plno zajímavých historek a už tenkrát pochopil, že s jistou diplomacií lze dělat divy.

  Vojna byla tehdy černou můrou pro všechny dokončující studium. Absolventi vysokých škol byli automaticky povýšeni do poddůstojnických funkcí a chodili pouze na rok a službě státu se vyhnuli pouze ti s tak žádanou modrou knížkou. Získat ji nebylo snadné, buď Vám musela chybět ruka nebo jste museli mít vysoko postavené známé. Zbytek branců šel prostě na vojnu, která z chlapců dělala muže. Dnes to zní jako klišé, ale většina z nás si uvědomuje, že dnešní mamánkové lepící se k silnicím či mající jedinou starost, čím si obarvit palici, by vojnu potřebovali jako sůl. Jestliže mládeži chybí pokora a disciplína, vojna by jim obojího dala do života poměrně dost. A prospělo by to i rodičům, kteří nejsou schopni pochopit, že výchova cizími je občas daleko lepším nástrojem než ulehčování života ze strany starostlivých maminek často přetékajících opičí láskou.

  Nicméně skončení povinné vojenské služby v době vlády Václava Havla jsme brali jako cestu k míru. Rozpad Varšavské smlouvy byl náznakem konce studené války. Kdo tehdy přišel do styku se Sovětskou armádou, například při společných cvičeních, viděl rozdíl mezi přístupem jejích vojáků ke službě a našich Švejků. Sověti (ano, nebyli to jen Rusové, ale i Ukrajinci, Lotyšové, Litevci, Bělorusové a další národy z bývalého Sovětského svazu) chodili do výcviku na hraně možností svých i techniky a válčit proti nim se nikomu z nás už tehdy nechtělo. A dá se očekávat, že ani profesionalizace naší armády na tom nic nezměnila. Kdo chtěl však jít ke zbrani, mohl i nadále, byť funkce armády se změnila. Už nechrání naše hranice, při živelných katastrofách nejsou vojáci těmi, kteří by ve velkém pomáhali. Přiznejme si, že máme více plukovníků než pancéřovníků. Kdysi rozsáhlá ČSLA se změnila v panoptikum, kterému navíc velí šílené ženské. To s obranou státu nemá nic společného.

  Mezinárodní situace se však změnila opět k horšímu a liberálové se pod vlivem expanzivní politiky USA zaměřili na Ruskou federaci. Jen tupcům nedochází záměr zatažení Ukrajiny formou provokací do sporu s Ruskem. Od Majdanu z roku 2014 se násilí vůči rusky hovořícímu obyvatelstvu na východu Ukrajiny stupňovalo. Upálení několika desítek občanů v Oděse byl jen začátek pogromů, které pokračovaly až do zahájení ruské speciální vojenské operace, ze které se vyvinula současná válka. NATO, do kterého jsme po porušení slibu daného Reaganem naivnímu Gorbačovovi vstoupili, tak dlouho napínalo trpělivost Rusů, až došlo k přetečení pověstného poháru. A Ukrajinci na to doplatili a doplácí i nadále. Rusové naopak nelenili a připravili se dopředu. Jejich potenciál je mnohem větší, než Západ tušil, přesto jsou mnohem racionálnější a k válce dosud přistupují mnohem humanitárněji než protivník.

  Liberálové jsou však nepoučitelní. Přestože Rusové disponují zbraněmi, jejichž použití by znamenalo vymazání zbytku Evropy z mapy světa asi tak do týdne, navíc jsou schopni na dálku zaútočit i na sebevědomé USA, což by urychlilo konec lidstva, ti naši hlupáci nepřestávají dráždit kobru bosou nohou. Neustálé omílání řečí o tom, že jsme další na řadě po Ukrajině, je už směšné a otravné. Pokud však budou nadále v první linii těch, kteří se do Moskvy naváží, jednou na to opravdu můžeme doplatit. Představa, že bychom se my postavili Rusku, třeba i s celou předraženou flotilou F-35, kterou nikdy ve vzduchu najednou mít nebudeme, je směšná. A nic na tom nemění ani představa toho, že by se vrátil povinný vojenský výcvik . Údajně by se měl týkat mužů ve věku od 18 do 60 let.

  Zabránit střetu s Ruskem je snadné. Stačí vyměnit tuto vládu a začít se chovat k velmoci s respektem, rozvíjet obchodní vztahy a nebýt ovcí v rámci EU a NATO. Povinný vojenský výcvik, respektive jeho návrat, vnímejme spíše jako možnou součást výchovy mladých mužů. Dvouletá doba jeho trvání je nesmysl. Stačil by intenzivní tříměsíční kurz.  Přesto nepatříme úplně mezi příznivce vojny, protože představa, že by naši synové měli riskovat své životy v boji proti bratrům Slovanům, je nemyslitelná. Tím spíše, že by nám veleli Anglosasové či Germáni. A umírat za ideály Fialy, Pekarové Adamové či Černochové, případně Pirátů, to už nechce vůbec nikdo s výjimkou zmanipulovaných idealistů a romantiků. Těm povinný výcvik doporučujeme. Takže milá mládeži z řad voličů Pětikoalice, šup k odvodu a přihlaste se dobrovolně. Mohou i holky.

Jindřich Kulhavý