Vše je pomíjivé
www.inadhled.live Máme za sebou summit NATO v Ankaře a najednou se ptáme, proč kolem toho byl takový humbuk. Petr Pavel si nechal udělat pár fotek, možná si popovídal s pár politiky a lobbisty, utratily se miliony za druhý letecký speciál a několik jeho „lidí“ se prošlo po tureckém hlavním městě. Ve druhém letadle seděli členové vlády, také měli svá setkání a jednání, nicméně že bychom se dozvěděli, k čemu pozitivnímu to celé mimo utrácení dalších našich peněz vedlo, to se nestane. Čtyři měsíce tahanic, vyhrožování, degradace úcty k Ústavnímu soudu, téměř občanské nepokoje a nakonec prázdno. Arogantní generál si o den později ani nestoupne při české hymně a celá důležitost se smrskne v naprostou nicotnost člověka nemajícího žádnou čest. Hrdost je pouze nabubřelostí. Brzy tak zapadne a jeho jedinou stopou v paměti národa bude jeho jméno na seznamu prezidentů.
Pomíjivost okamžiků je zjevná. A vůbec se netýká jen klaunů přesvědčujících nás o své důležitosti. Kdo si ještě vzpomene na sebevědomá prohlášení Petra Fialy o jeho tažení za německými platy, když už víme, že celé to Německo upadá do krize? Jedete zemí našich sousedů, vidíte stovky větrných elektráren, velké plochy plné solárních panelů a uvědomíte si, jak tyto ohavnosti zdražily používání Vaší varné desky. Vymění se pár politiků a zase přijdou s něčím jiným. Možná budou proklínat předchůdce za likvidaci již osvědčených způsobů výroby elektřiny a zdrojů, které k tomu byli třeba. Jen idiot nechá zatopit vodou uhelné doly, které mohly poskytovat své bohatství dalších 30 let. Nebo zakázat výrobu něčeho, co z kontinentu dělalo hospodářskou velmoc a restrikcemi domácího uvolnit prostor zahraničnímu. Mluvíme o automobilovém průmyslu. A ejhle, ony se ty platy srovnají trochu jinak a ty německé se přiblíží našim.
Nyní dožívající generace má na co vzpomínat a bude to tak mít i ta další. Rozdíly v kvalitě života mohou každému připadat zjevné, ovšem pohled na ně se liší. Staří budou vždy říkat, že dobře už bylo, protože de facto mládí vše vidí jinak než stáří. Chybí mu zkušenosti, nadhled, místo nich mají junioři „drajf“ a nadšení. Neslučitelné protipóly. Jen moudré národy uznávaly „Rady starších“. Momentální pohled do Sněmovny a někteří mládežníci v ní jsou ukázkou nepochopení skutečné funkčnosti podobných institucí. Platilo to pro Pekarovou Adamovou ve funkci předsedkyně a podobně i pro řadové poslance ve věku, kdy mají chodit na diskotéky. Jejich rozlišovací schopnosti jsou tragické a nic na tom nemění ani to, že i starší kolegyně a kolegové mohou svou hloupostí šokovat běžné lidi užívajících selský rozum. Nerudová, Šebelová či Zdechovský (ten seznam je však nekonečně dlouhý) nikdy nikoho už inteligencí neohromí a třeba Niedermayer se zase zaprodal natolik, že je chytrost spíše kontraproduktivní. I když jde o jedince s vysokou mediální frekvencí, budou zapomenuti i oni. Je to podobné, jako s významnými herci, umělci. Zestárnou mezi svými diváky a ti noví už ani nebudou vědět, že existovali.
Podívejte se na staré fotky. Jak krásné byly kdysi ženy, kterým je nyní 70-80 let. Na rozdíl od dnešních „pyskatých“ a jinak vytuněných krasavic plných botoxu už ve věku, kdy naše mámy teprve přemýšlely, zda li není na miminko ve třiadvaceti pozdě. Neúprosný čas udělá z každého, kdo se toho dožije, vetchého starce či vrásčitou stařenku. Priority se s věkem mění, podstatné kdysi je malicherností později. Lidstvo si pamatuje pár svých géniů, hrdinů a zločinců. Zbytek zapadne v zapomnění bez ohledu na majetek, schopnosti a oblíbenost. Každý z nás je důležitý pro lidi kolem, ale pro lidstvo jsme neudělali nic a dle toho jsme prostě jen zrnkem písku v jeho historii.
Budete se smát, co mne k této úvaze přivedlo. V životě jsem vlastnil desítky krásných aut. Pamatuji si každé, protože mi nabízela úžasné zážitky. Vždy, když byla nová, tak jsem si je nějak individualizoval. A při prodeji většinou kápnula slza. Některá se mi prodat nechtělo a v garáži mám Porsche 997 Turbo, které se blíží veteránskému věku. Skoro s ním nejezdím, byť je úžasné a nová mu výkonem nestačí. Asi je blbě prodejné, protože k originálu má dále než já k funkci prezidenta. A tak tam stojí a občas je vyvezeno. Nepotřebuji ho. Více používám BMW M4, které je zběsilé, rychlé a opět „poštelované“. Včera ho ode mne chtěl někdo koupit, a i když má 50 tisíc najeto a jsou mu tři roky, pořád ho beru jako nové. Ale ono už není. Stárne stejně jako já, možná mnohem rychleji. Právě ta pomíjivost všeho je vlastně děsivá. Proto lidé kupují staré cenné obrazy, investují do něčeho, co stářím získává na ceně. Kolik toho však takového je? Technologie se mění rychlostí blesku, zvláště nyní. S nimi zvyky, vše letí vpřed. I já jsem zestárnul. V hlavě mi je pořád dvacet, umím blbnout, ale tělo mi dává už každou aktivitu pěkně „sežrat“.
Upřímně? I já jsem součástí nicotnosti. Ale pořád to je vidět méně než u všech těch politiků, umělců či různých mistrů světa, kteří si vytváří obraz nenahraditelnosti. Musím se jim smát. A už jsem ve věku, kdy klidně umřu za svou svobodu, za své myšlenky. To jediné je to, na čem mi záleží. Vše ostatní je nepodstatné. Včetně toho, co očekáváte od bližních. Protože jen skutečně výjimeční lidé Vám za Vašimi zády neudělají něco, čím by Vás srazili. To platí i pro děti, které jste si piplali. Nebuďme naivní. A pokud někoho tak fantastického kolem sebe náhodou máte, pak si ho važte. Pro něj jste možná středem světa. Jen pro něj. Tam ta pomíjivost nemusí být reálná.
Jindřich Kulhavý
