Už je to tady, nic milého…
Prázdniny jsou fuč, první školní den také a začal finanční teror. Dítka školou povinná dostala několik seznamů, co potřebují.
Největší kšeft mají momentálně papírnictví. Množství sešitů, tužek, pastelek, vodovky, propisky a psací pera různých velikostí, tvarů a barev hrneme z pultů do tašek pod tlakem. K tomu gumy, pravítka, kružítka, nůžtičky, obaly, stojánky, podložky a nevím, co ještě. To vše je třeba dát do brašny, batohu, kufříku a…jste v tom za moc.
První školní dny ukázaly další zajímavost. Prázdninový klid umožnil potomkům zvětšit své rozměry různými směry. Takže vyrostli z kalhot, košil, triček, bot, pantoflí, ponožek, kopaček i jiné sportovní obuvi, přestože ještě úplně nedávno jim vše bylo. Z toho by člověk na mizinu přišel, oděvní průmysl jásá a dědici pana Tomáše Bati si mnou ruce stejně, jako páni účetní u Niké, Umbra a Adidasu.
Člověk by řekl, že už toho bylo dost, ale je třeba ještě doplatit obědy, u někoho jízdenky, kroužky, příspěvky sportovnímu oddílu, knihu potřebnou k povinné četbě, zámek na skříňku. Také požadované zdravotní prohlídky pro sportovce, jinde nové housle, protože tříčtvrtky už jsou krátké. Ještě něco přes tisícovku na adaptační kursy a skoro bychom to měli. Tak si konečně můžeme poblahopřát, že u nás funguje pořád to bezplatné školství. Protože kdo se rozhodl jinak a dal dítko na soukromou školu, což není vždy výhra, čeká ho zlatý hřeb, tím je myšleno nezanedbatelné školné. Tak si říkám, jak je možné, že mi občas děti řeknou, že je nemám rád.
J3.K
