Francouzské zastavení….

  Pravdou je, že na svazích slyšíte mnoho jazyků, potkáte různé národy. Ale zaslechnout arabštinu v kabině lanovky ve chvíli, kdy se kymácí 200 metrů nad propastí, není vůbec příjemné. Představa, že si dotyčný usmyslí něco provést a vy nemáte kam odejít, není zrovna pozitivní. Jistě, ne každý muslim je terorista, nicméně za svou pověst si mohou sami a i když se zdá, že jde o schizofrenní náhled na nynější situaci, opak je pravdou. Problémem je, že rodilého Francouze od přistěhovalce na první pohled těžko poznáte, zvláště, jsou li oba oblečeni v lyžařské sportovní soupravě věhlasné značky. Snědší tvář a tmavé vlasy patří k jižním národům a Franci lze považovat za zemi pro ně domovskou.

  V místních restauracích pracuje plno zaměstnanců neevropského typu. Ale podstatné na tom je to, že pracují a nikdo s nimi nemá problém. Ale potkáte li v místním bazénu hlučnou skupinku mladíků ve věku do třiceti let, z nichž jeden má vytetován na těle nápis Allah akbar a s ním další náboženskou tematiku, tetování ostatních si s ním moc nezadá, je k zamyšlení, chcete li tam být. Nejde o rasismus a xenofobii, ale pouze o prostý pud sebezáchovy. Zprávy z posledních týdnů z celé Evropy popisující vraždy, znásilnění, napadání původního obyvatelstva, vyhrožování a k tomu záměrná neschopnost politiků rozhodně nepřispívají ke klidu na duši. Ani zkušenost s trojnásobným překonáním hranic bez jediného zastavení, přestože šlo o osobní dodávku s tmavými skly, nepřinesla jistotu, že se stejnou cestou netoulá kontinentem hromada ozbrojených radikálů.

  Cestování zeměmi, které jsme doposud považovali za bezpečné, dostává nádech dobrodružství. Ve Francii byl našinec zvyklý na setkávání se s rozličným složením obyvatelstva, Turci v Německu dosud také nepřekvapovali, ale nyní nevíte, jak dlouho člověk jdoucí proti Vám v civilizované zemi žije a s jakou myšlenkou v hlavě Vás mine. V zemích Starého kontinentu se šíří strach a beznaděj. Zatím co hlásné vládní trouby nepochopitelně vítají davy mladých testosteronem nabitých mužů ze zemí, kde slovo práce je téměř sprosté a ženy jsou považovány za nutné zlo, obyvatelé se strachují o svou budoucnost a realitu, ve které budou žít jejich děti.

  Možná to zní zvláštně, ale pokaždé jsem se těšil na návrat domů do Čech. Vždy odpoledne po sportování díky internetu získávám informace o dění u nás i ve světě. Je tomu tak i tentokrát, jen to těšení se není až tak velké. Babišovo opětovné prohlašování o tom, že malé a střední firmy stát nepotřebuje, podporovat se budou jen ty velké, rozumějme jeho, dále neustálý nátlak na podnikatele a jejich osočování ve smyslu tom, že všichni kradou, zkreslování skutečných událostí, neschopnost konat u předsedy vlády, neskutečně tendenční zpravodajství předních televizních stanic a počínající cenzura internetu, to vše otravuje život všem těm, kteří se po návratu z dovolené vrací do běžného pracovního procesu s chutí mít se dobře a zároveň s touhou být pyšnými na svou zemi. Může se jednou stát, že místo návratu domů zamíří někam úplně jinam…

J3.K