( Největší moc – moc nad sebou samým)
To horko! No jo, jak jinak, Řím není Děčín.
Bohouš se na chvíli zasnil. Děčín, Labe, zámek, kamarádi, rodina. Kolik radosti i zklamání už v tomto městě zažil.
Rychle se probral. Podíval se na primky, které mu kdysi k narozeninám koupila žena. Měly černý ciferník, teď byly položeny na nočním stolku. Uklidnil se, času dost. Autobus z olympijské vesnice do olympijské haly pojede za víc než čtyři hodiny. S povzdechem vstal z postele, na které před důležitým zápasem odpočíval. Měl trochu hlad. Musel si ale hlídat váhu, dost se před turnajem i během turnaje nashazoval a nechtěl, aby se musel znovu nějak trápit. S povzdechem si vybavil, jak jeho spolubydlící Pepík Němec, těžká váha, chodil mezi různými dobrotami, ochutnával a okusoval, jak dosyta pojídal a popíjel všechny ty limonády a pro nás tehdy nedostupné coca coly a jak mu dělal laskominy. Do úvah mu zabzučela moucha a zakroužila kolem hlavy. Cítil, jak mu křídlem škrtla o čelo. Bleskurychle se ohnal. Moucha poodletěla a Bohouš přeložil ručník, který měl přehozený přes noční stolek. Moucha na závěsu se chovala nevšímavě, ale když švihnul ručníkem, v poslední chvíli prudce vzlétla a přistála na rozvrtané posteli.
„Bestie,“ ocenil Bohouš její výkon a opatrně zahájil další pokus o zneškodnění obtížného hmyzu. Tentokrát trefil. Trefil naplno. Pozorně ji odcvrnknul na podlahu a pro jistotu ji ještě praštil boxbotou připravenou k obutí. Botu vrátil k její sestře a několikrát se protáhl. Postavil se do střehu a bleskurychle vystřihl několik direktů. Zkusil to znovu, přidal boční údery a zakončil dvěma tvrdými zvedáky a rychle uskočil. U každého úderu vyfoukl hlasitě nosem vzduch. Uvolnil se. Odešel pomalu do koupelny a postavil se před zrcadlo.
„Dneska ti ustelu, neboj se, ty černej lumpe, malýmu Bohouškovi jsem slíbil zlatou,“ vyslovil zrcadlu výhrůžku a pěstmi si otřel spánky až k tvářím. Najednou proti svému odrazu udělal rychlý výpad pravým opakovaným direktem a trochu podklouzl. Okamžitě postřehl, jak se odkryl.
„To si usteleš spíše ty, když budeš dělat takový kiksy,“ pohoršil se sám na sebe a výpad zkusil znova, tentokrát zpomaleně. Pak opět a rychleji a zase a ještě rychleji. A v momentě prodloužit distanc.
Na čele a na prsou už se začal pořadně potit. Zastavil se, udělal několik kroků k vaně a sedl si na její okraj. Zapřemýšlel. Svého finálového soupeře už v akci několikrát viděl. Ghanský boxer Quartey byl jediný, kdo mu stál v cestě za získáním zlaté olympijské medaile. Stříbrnou medaili už má sice jistou, to ano, ale Bohouš si před odjezdem na olympijské hry v Římě dal úkol, že přiveze kov nejcennější. Slíbil to malému Bohouškovi a sliby se musí plnit. A za toto krédo byl Bohouš připraven vypustit duši! Ale nebylo to vůbec snadné. V postupovém žebříčku se v lehké welterové váze sešli boxeři nejzvučnějších jmen té doby. Quartey, Bohoušův finálový soupeř, byl tvrdý chlapík s hrozivými svaly. Bohouš viděl několik jeho zápasů a neušly mu jeho chyby. V úsilí jít za ránou se ale odkrýval. A protivník, který toho nevyužíval a nechal si afrického borce přijít k tělu, měl problémy.
Moje naděje je distanc, držet ho křížovými direkty od těla, nechodit do výměny. A při jeho útoku ho ničit sajdstepy. Na úder odpovědět ihned třemi nebo čtyřmi, pomyslel si žhavý adept na zlatou olympijskou medaili. Jak strašně po ní toužil, teď, když ji měl na dosah. Věděl, že když domů přiveze alespoň stříbrnou, bude taky sláva, ale on byl bojovníkem. Naučil se vyhrávat a být nejlepším. Zlatá medaile musí být jeho a malého Bohouška Němečka a všech Čechoslováků, kteří mu fandí tady v Římě, i u nich doma, v Děčíně, Budějkách, Ústí, Praze, Dubnici…
Vstal. „A stejně vyhraju, neboj, synku,“ řekl umíněně. Svlékl trenýrky a vlezl do vany. Pustil na sebe studenou vodu, vystřídal ji pramenem vařícím, jak nejvíce snesl, a pak zase studeným. To udělal několikrát, pak se namydlil, pořádně vydrbal žínkou a zase opakoval procedury se sprchou. Skotské střiky mu přinesly klid. Celý ten finálový den sám sebe přesvědčoval, že je klidný, že ho nic nemůže rozházet, ale v myšlenkách se vracel pořád do provazů, v duchu stále viděl filcovou podlahu ringu a
nové dřevěné schůdky, kterými bylo nutné vystoupat do dějiště rohovnického duelu. V duchu viděl natřískanou halu, která hnala do útoku své oblíbence.
„Nemekek, Nemekek“, nebo taky „Bogdan“ na něj volali zdejší fandové, u kterých si již vydobyl respekt svými nebojácnými výkony v přetěžké kvalifikaci. Musel přejít nejdříve přes Rakušana Königa, Ira Moliho, Američana Danielse a příznivci boxu především oceňovali, i když se smutkem, že porazil italský olympijský trumf Brandiho.
Předvedl tak excelentní výkon, že italští fandové uznale a objektivně provolávali slávu, když rozhodčí zvedl ruku Bohoušovi a ne jejich oblíbenému boxerovi.
Vylezl z vany a pečivě se utřel do sucha froté ručníkem. Vyčistil si ještě zuby, aby měl příjemně v ústech. Holit se bylo zbytečné. Provedl to již ráno a považoval to za uspokojující. Když na sebe oblékal košili, někdo zaťukal na dveře.
„Dále,“ povolil vstup a dopínal oba horní knoflíky. Tenkrát byly v módě švédské košile a jejich výhodou bylo, že neškrtily u krku. Bohouš jich měl s sebou několik a na jednu z nich mu nad levou kapsu našila známá švadlenka v Děčíně kulatou československou vlajku. Tu teď oblékal a hrozně se mu nechtělo brát do římského vedra teplé sako, které dostali jako součást oficiálního oděvu olympijské výpravy mužů.
„Já myslel, že ještě spíš,“ pronesl s lehkou ironií v hlase trenér Králíček a zavřel za sebou dveře pokoje.
„Ale ne,“ neměl chuť do řeči. „Trochu relaxuju.“
„ A kde máš Pepíka?“ snažil se ho vtáhnout do konverzace.
„Asi se šel zase někam nažrat,“ zavrčel zamračeně a v tu chvíli mu byl trenér protivný.
„ No tak se nečil,“ byl Králíček najednou smířlivý. „Chtěl jsem se jenom podívat, jestli něco nepotřebuješ,“ řekl trochu nepřesvědčivě a podíval se do okna.
„Potřebuju. Zlatou potřebuju,“ vypadlo z Bohumila. „Jak by k tomu malej přišel, kdybych přivezl jenom stříbro!“
„Jo, to si ji budeš muset vybojovat, kamaráde,“ řekl trochu s despektem trenér a Bohouš měl chuť ho nakopnout do zadku. Neměl s reprezentačním trenérem ty nejlepší vztahy, ale jako trenéra ho respektoval. Jen ho mrzelo, že se k němu choval někdy povýšeně, vytýkal mu jeho styl a dával najevo svoje nadřazení.
„Jo, to si ji tedy vybojuju,“ kontroval okamžitě a vyzývavě se zahleděl trenérovi do očí.
„To doufám, to doufám,“ řekl teď již bez podtónu, který Bohouše tak dráždil, a pěstí ho lehce uhodil do ramene. Ale netrefil. Bohumil rychlým úkrokem vlevo unikl z dosahu a jemně trenéra Králíčka klepl přes hřbet ruky.
„Nech si to do ringu, jo?“ zavrčel a odcházel. Ve dveřích se ještě zastavil. „Tak zatím,“ pozdravil a zavřel za sebou.
Měli se mnou radši poslat Capla, zavzpomínal na svého trenéra v Děčíně. Trenér Capl Bohouše znal, nevnucoval mu jiný styl, v rohu během přestávky dovedl poradit a nesoustřeďoval se jako reprezentační trenér spíše na těžší váhy.
Souboj lehkých welterů, to musí být přímo taneční, přemýšlel dnešní finalista. Žádné rvačky, žádné bezhlavé útoky, ale vcítění se do soupeře, předvídat jeho úmysly a zkoordinovat to se svými záměry, všechno v setině vteřiny. A svižný balet, šerm rukou.
Při vzpomínce na balet mu najednou, bůhvíproč, do vzpomínek vstoupila členka americké olympijské výpravy. Bohumil, už vysprchovaný a oblečený, se po utkání s Američanem Danielsem ještě chvíli procházel před olympijskou halou a najednou slyší srdečné: „Ahoj Bohouši!“
Překvapeně hledí na ženu v teplácích s nápisem USA na prsou. Ta má pusu od ucha k uchu a vřele mu chňapne po pravici. „Bohouši, nazdar, to bylo prima, jsi fakt frajer,“ řekla přesvědčivě a třásla Bohoušovou pravicí. Ten jen zíral, až z něj nakonec vypadlo: „Vy umíte česky?“
„Teda Bohouši,“ řekla vyčítavě americká sympaťačka, „já jsem přece Fikotová, Olga Fikotová, teď ovšem Conolly, a jsem z Prahy.“
„No jo,“ náhle se mu rozsvítilo. „Diskařka, viď? Ty ses vdala do Ameriky.“
„Tak vidíš, že mě znáš,“ smála se radostně Olga a objala ho. „Válčím teď za strýčka Sama,“ prohlásila laškovně, když ho pustila z pevného objetí.
„Ty máš ale páru,“ nevěděl, co honem říci.
„To víš, disk je disk,“ prohlásila a zlomila ruku v předloktí.
Sedl si na postel a hlasitě se zasmál. Američanka, co mluví česky. Byl z toho tehdy zaskočený, ale velmi potěšený, když mu Olga s radostí sdělovala, jak viděla všechny jeho zápasy a že si myslí, že se stane olympijským vítězem. Trochu její nadšení brzdil, že ještě není vyhráno, ale Olga byla velmi přesvědčivá.
Pomyslel si, jaká je to prima holka, žádná vejtaha a ke krajanům ze své bývalé vlasti měla jen slova chvály, ačkoliv oficiální kruhy její odchod do zámoří nesly dost nelibě. Hned bych se tam taky odstěhoval , asi by to nebyl problém, blesklo mu na chvíli hlavou. No jo, ale co rodina, žena s malým Bohouškem… Velký Bohouš ví, že bez svých nejbližších by do Ameriky, ale ani nikam jinam neodešel.
Do jeho myšlenek se otevřely dveře a v nich se objevil opět trenér Králíček následován Pepíkem Němcem.
„Člověče,“ řekl vyčítavě trenér Bohoušovi. „Tos mně nemoh říct, že jsem ti chtěl ještě něco říct?“
„Dyk jsem řek, že nejsem žádnej Řek,“ zakřenil se Bohouš na Králíčkův blebt a čekal, co z trenéra vypadne.
„Hele, Bohouši,“ začal důležitě, „ do haly jede šestsettrojka, vezme tě s sebou, co ty na to?“
Pokrčil lhostejně rameny. „Proč?“ podivil se. „Můžu přeci jet autobusem, nejsem žádná delegace.“
Trenér nadzvedl obočí. „Proč?“ opakoval. „Protože s ním, kromě jiného, pojede předseda ÚV ČSTV!“ Díval se, jak na Bohouše jeho sdělení zapůsobí.
„A co já s tím? To po mně tak touží?“ Zůstal úplně klidný. Vytáhl z kapsy kapesník a hlasitě se vysmrkal. „Pojedu radši autobusem…“
„Proč bys jezdil autobusem?“ vložil se do debaty Pepík Němec. „Budeš se, ty vole, táhnout v hicu přes celý město? To bych tedy jel radši v pohodlí a s papalášem, ze kterýho můžeš něco třeba vytřískat!“
Pepík rozhodně kýval hlavou a utíral si hřbetem ruky mastnou pusu.
„ Ty ses byl zase nažrat, viď?“ řekl s lehkou výčitkou, aby přehodil téma.
„Furt žeru,“ připustil se zjevným uspokojením Pepík. „Taky boxuju v těžký a nemusim si hlídat každý deko, ty tkaničko,“ prohlásil dále s klidem. „Ale poslouchej, vykašli se na autobus a jeď tatrou.“
Bohouš spočinul očima na trenérovi.
„Hele, já jedu teď za patnáct minut a tobě stačí, když s nima vyjedeš za půldruhé hodiny.“ Podíval se na hodinky. „Přijď v šest před barák. Auto tam už bude, tak se s nima svez. Já to už předsedovi slíbil,“ zahlásil Králíček do země. „Tak nazdar. Sejdeme se v hale,“ řekl a podal Bohoušovi ruku.
„Sháněla se po tobě Evča Bosáková,“ oznámil Pepík dveřím, které se za reprezentačním trenérem zavřely.
„Kdes ji viděl?“
„Tady, ve vesnici. Řek jsem jí, že budeš asi trochu odpočívat. Mám ti vyřídit, že ti bude držet palce v hale při utkání.“
„To je fajn holka,“ zjihl Bohouš. „Pěkná a ještě chytrá, to je dost ničivá kombinace.“
„Jak to děláš, ty vyžláku?“ závistivě se pohoršil Pepík. „Nejdřív oblbuješ Fikotovou, teď zase po tobě touží Bosačka… a hele, ty chceš jet do haly ve švédský košili? Vem si radši tepláky se lvem, ať mají papaláši radost!“
„Kdo ti řek, že pojedu?“ naježil se Bohouš.
„Ale pojedeš,“ prohlásil spokojeně Pepík a nahlas říhnul. „Málcajt!“
„Co?“ nerozuměl Bohouš.
„To je německy,“ vysvětloval důležitě Josef. „ A říká se to, když si krkneš.“
„Hele, Pepo, já ale fakticky s těma bafuňářema nepojedu. Nejsem na ty jejich kecy zvědavej!“ Bohouš se otráveně otočil a poodešel k oknu. Zahlédl na okamžik Evu Bosákovou, jak vešla do baráku, kde byla ošetřovna.
„Tak je neposlouchej,“ radí mu Pepík naléhavě. „Pochop, že můžeš pro box hodně udělat. Každej svaz si honí peníze. Čím víc peněz, tím je to pro sport lepší. A co, za chvíli jste v hale a ani se nestačí rozkecat, tak co se bojíš?“
„No já nevím,“ pomalu ustupoval.
„Jaký nevím, Bohouši,“ dostával se do ráže Pepík Němec. „Projedeš se v krásnym a přitom československym fáru jako pán a tomu Kvartýrovi večer utrhneš hlavu a zpátky tě povezou jako olympijskýho vítěze. Dej jim kapku pocitu, že za to tvoje zlato můžou taky tak trochu oni!“
Rozpačitě mlčel. Pepík si sám přikyvoval a Bohouš se poslušně začal svlékat ze švédské košile. Stáhl si i kalhoty, vzal si tílko, natáhl teplákové kalhoty a šel do skříně pro tašku. Otevřel ji. Přelétl pohledem, zda tam jsou bandáže, chránič zubů, suspenzor, velké bílé trenýrky s rozparky po stranách a ještě jedno tílko s malým lvíčkem na prsou.
„Tak se obleč už jako na zápas a hoď přes to tepláky,“ radil z postele, na kterou se pohodlně svalil, Josef.
„I se šuspíkem, co? Ty nenažranče,“ smál se jeho pokynům Bohouš, ale vzal na sebe potřebný sportovní oděv a teplákovou bundu nechal ležet na posteli.
„Na chvilku si odskočím,“ informoval ještě svého spolubydlícího.
„Deš hledat Bosákovou? Zkus to na ošetřovně, říkala, že si zatrhla nehet na malíčku a že si to musí nechat vyčistit…“
„Nestarej se, čuňasi,“ nedůtklivě se na něj obořil.
„Tkaničko,“ volal za ním smějící se Josef.
Slunce se již naklonilo trochu k obzoru, ale pořád pálilo jako v poledne. Bohouš se rozhlédl po vesnici, ale kromě několika osamělých, pospíchajících postav hledajících stín bylo v ulicích vesnice prázdno. Vykročil k ošetřovně a vstoupil do dveří liduprázdné čekárny. Zaklepal. Chvíli bylo ticho a pak černooká sestřička něco na Bohouše italsky zaševelila: „Come sta, signore?“ Nerozuměl ani slovo, a tak to zkusila anglicky. Ani tady nebodovala. Pokrčila rameny, ustoupila a posunkem ho zvala do ordinace. Za bílým stolem seděl mladý doktor s fonendoskopem okolo krku. Věru Bosákovou neviděl.
„ Mně nic není,“ řekl česky. „Hledám Bosákovou,“ dodal.
„ Á Bosakova,“ dovtípila se sestřička. Pod nosem drobné černé chloupky, bílé drobné zuby a malá prsa. Otočila ruku dlaní nahoru a prsty druhé ruky naznačovala, že odešla. Pokýval hlavou a omluvně se usmál. „Danke,“ poděkoval německy. „Niente,“ vycenila drobné zuby a zavřela za sebou dveře.
Vyšel zpátky z budovy a zamířil na pokoj. Venku nebylo nic, co by ho zaujalo.
Pepík Němec už spal a lehce chrápal. Zamlaskal, ale jeho kolega se nedal rušit. Mávl rukou a řekl polohlasem: „Čuňas!“
S velkou sportovní taškou postával před domem a začínal být nervózní. Šestsetrojka byla přistavená, ale nikdo v ní nebyl. Už bylo šest večer a funkcionáři nikde. „To je v prdeli,“ odplivl si vztekle. „Že já blbec se nechám vždycky přemluvit. Nakonec to prošvihnu a prohraju kontumačně.“ Polil ho studený pot. Poodešel blíž k autu a nahlédl dovnitř, jako by věřil, že někoho v autě najde.
„Už jdeme, Bohouši, neboj.“ František Vodsloň, předseda ÚV ČSTV v bílé košili s kravatou, sako s lvíčkem přes ruku. Poplácal nervózního Bohouše po zádech a přátelsky se usmál.
Řidič tatry rychle odemkl, vlezl hlavou dovnitř a otevřel všechny ostatní dveře. Předsedu doprovázel hubený člověk s pichlavýma očima. Sako a kalhoty na něm legračně plandaly.
„Sedni si dopředu,“ rozkázal předseda. „Já budu s Bohouškem vzadu,“ upřesnil zbytečně a mírně natlačil boxera na zadní sedadlo.
Za chvíli vyjeli z olympijské vesnice a řidič přidal plyn.
„ Stihneme to?“ zeptal se starostlivě Bohouš a s otazníky v očích se obrátil na předsedu ÚV.
„Pf, ještě si dáš v hale kafe,“ uklidňoval ho.
„ Jó kafe,“ oponoval vzrušeně olympionik, „ to bych to pěkně posral…“
„ Ale ne, já to myslel obrazně,“ uklidňoval ho Vodsloň. „Jen jsem chtěl říct, že budeš mít dost času. A propos, jak se cítíš na toho Ghance?“ převedl řeč na jiné pole.
Pokrčil rameny.
„Černoch dostane do držky,“ zaskřehotal člověk na předním sedadle a otočil se dozadu. „Jako mladej jsem taky boxoval. Pérku. V Sokole Hvězdonice,“ dodal důležitě, jako by naznačoval, že i v malých klubech mohou vyrůst velcí boxeři nebo alespoň funkcionáři. „Boxoval jsem krajskej přebor a v dorostu jsem byl na přeborech ve finále,“ tvrdil hubeňour a Bohouš proti světlu viděl, jak prská. „A ty se toho negra neboj,“ uklidňoval ho mužík a probodl očima olympionika.
„Já se ho nebojím,“ prohlásil zbytečně, ale v naději, že se nepříjemného společníka zbaví. Auto se nijak ulicemi nehnalo, byl totiž značně hustý provoz. Chvílemi to vypadalo, že si všichni Římané usmysleli vyjet naráz do ulic. Bohouš byl čím dál tím více nervózní a v duchu začal trpce litovat, že se nechal nalákat k jízdě s funkcionáři. Šestsettrojka voněla novotou, byla pohodlná a rychlá a když byla někde v ulicích zaparkovaná, budila zaslouženou pozornost. V zaplněných ulicích však svoje přednosti ukazovat nemohla a její řidič každou chvíli netrpělivě syčel, vůz přibrzďoval a vzápětí rozjížděl. Temperamentní Taliáni houkali a jeden vousáč ukázal dvěma vztyčenými prsty, že jejich řidič je paroháč.
„Co to na mě ten cigoš ukazuje?“ podrážděně chtěl vědět řidič František.
„Že jsi paroháč,“ srdečně se chechtal Vodsloň a rozesmál i oba další spolucestující. Bohouš se ale smál dost trpce. Pokradmu pohlížel na hodinky a zdálo se mu, jako by najednou uháněly. Začal se bát, že na zápas přijede pozdě. Trnulo mu v břiše a v nohách a začal mít strach. Takový panický strach. Věděl, že kdyby se k úřednímu vážení dostavil pozdě, nebyl by připuštěn k zápasu. Hlavou se mu honily ty nejčernější varianty a záda polil studený pot.
„Vydrž,“ konejšil ho ještě s úsměvem Vodsloň, „už to není daleko. A ty jeď!“ obořil se na řidiče hlasem, ze kterého také najednou zazněla obava.
„Copak to de?“ uraženě odpověděl otázkou. Klobouk tyrolák mu seděl pevně na plešaté hlavě a řidič František se cítil dotčený.
„Dyk se podívejte, jak ty prasata jezdí. Chtělo by to maják, to byste viděli…“
„Viděli bysme hovno, Franto,“ znervózněl i údajná pérka na předním sedadle. „Koukej prohrábnout rošty, ať tam Bohouše dopravíme včas.“
František neodpověděl a jen vztekle zatroubil. Svého spolujezdce by nejradši praštil a dal mu volant do rukou, aby ukázal, jak se jezdí v přeplněných římských ulicích.
Frantovo troubení inspirovalo další řidiče a v pronikavém houkání pomalu sunoucí se kolona zastavila. Jinak klidný a kultivovaný předseda ÚV ČSTV nadskočil a vztekle na řidiče zařval. „Franto, vjeď jim do prdele, ať se hnou, jinak přijedeme pozdě!“
„Jsem jen řidič, žádnej kouzelník,“ oznámil František tentokráte klidně a stáhl postranní okénko až do konce.
Bohouš bojoval sám se sebou. Co teď? Co má dělat? Taxík? Blbost. Dopadl by jak tatra. Vyběhnout a zkusit to po svých? Je to daleko. Kruci, co teď?
Kolona se zase hnula. Hlemýždím tempem se sunula po silnici provázená houkáním praštěných Italů. V autě si všichni oddechli. Auta ale za chvíli zastavila, aby se opět rozjela. Bohouš začal na sedadle nadskakovat. „Předsedo,“ ozval se nazlobeně, „já to takhle nestihnu. Jestli nedoběhnu včas k úřednímu vážení, mám po prdeli. Nebo spíš po zlaté!“ opravil se vztekle.
Vodsloň se podíval na hodinky. „Musíme to stihnout,“ prohlásil rezolutně. „Za chvíli tam budeme!“
„Prd za chvíli!“ zařval Bohouš. „Je to ještě pořádně daleko.“
„Bohouši, uklidni se,“ poručil bývalá pérka a znovu se otočil. Jeho pichlavé oči probodávaly nešťastného boxera. „Vidíš, můžeme dělat velký hovno. Kdybysme to náhodou nestihli, tak jako politický pracovník ÚV ČSTV zajistím posunutí času a nastoupíš pozdějc.“
„Tady se vyserou na tvou politickou funkci!“ zaječel podrážděně Bohouš. „A na ty tvoje idiotský blafy dvakrát!“ Bylo mu náhle jedno, jestli sedí v autě s vlivným funkcionářem nebo s kým. Už by měl být v hale a místo toho mu uprskaný funkcionář žvaní nesmysly.
„Tak pozor,“ vztyčil prst hubeňour, „abysme si to nevyřídili jinde!“
„Jinde? Klidně…“
„Počkej,“ položil dlaň na hřbet Bohoušovy ruky Vodsloň. „Kolik nám zbývá?“
„Necelejch dvacet minut,“ zafňukal Bohouš. „To už vypadá na pěknej průser.“
Auto se sunulo, aby po chvíli zastavilo.
„Doprčic,“ vylétlo z Vosdloně. „Jak je to ještě daleko?“
„Minimálně tři kiláky a do kopce,“ zděsil se Bohouš a zařval: „Končím s váma, musím po svých…“
Vylezl z černé tatrovky a rozběhl se do kopce. Obrátil zápěstí a podíval se na hodinky.
Údajná pérka se obrátil na Vodsloně a výhružně pronesl: „Budeme ho muset střihnout, frajera, nějak nám moc hošík roste!“
Předseda ÚV ČSTV neodpověděl a s obavami hleděl na vzdalující se Bohoušova záda.
„Ty kreténe, ty debile,“ nadával si rozhozený olympionik a tryskem se rozběhl do málo povzbudivého kopce s řadami schodů. Sportovní tašku držel v ruce. Utíkalo se mu ale lehce. Kdysi u Emila Zátopka viděl, jak si náš nepřekonatelný atlet dává kolem pasu na trénincích olověnou zátěž. Dobrý nápad, řekl si tenkrát, ale hned přemýšlel, jak to vylepšit. Jak posilovat hlavně nohy, aby byly v ringu lehké a k neutahání. Bohouš byl velmi šikovný a zručný, a tak tréninková proprieta byla brzy na světě. Z kecek vyndal vložky a místo nich si zhotovil napodobeninu, ale z olova. Nové vložky nesměly tlačit, musely se ohýbat, prostě být plně funkční a plnit záměr – zatěžovat při trénincích nohy, aby při samotných utkáních byly lehké a pomáhaly vítězit s těžkými soupeři. Efekt se dostavil brzy. Bohumil se snažil využívat bot co nejvíce a odměnou mu byla požadovaná lehkost při zápasech.
Také teď mohl ocenit, že nohy pořád mučil a nechával nosit víc, než měly. Ony se mu teď za to odměňovaly krásnou lehkostí.
Hala byla však ještě dost daleko. Snažil se zrychlovat, ale do kopce to byl přeci jen problém. Běžel s očima vpíchnutýma do země a krátce oddychoval. Podíval se před sebe a rychle vyhodnotil situaci. Zvatovatěly mu nohy. Už to nestihne. Bude to pěkný průser. Hlavou se mu začaly honit ty nejčernější myšlenky. Nestihne to a zápas prohraje kontumačně. Cítil, jak se mu do očí derou slzy. Cesta před ním se začala rozmazávat. Je to všechno…
„Ne!“ zaječel vztekle. „Malej Bohouš tu zlatou dostane!“ řval nahlas a několik lidí se po něm pátravě ohlédlo. Znovu se nadechl, nabral rychlost náhle rozhodnut nevzdat se a doběhnout včas. Musí, dal Bohouškovi slib. „Makej, makej, makej,“ povzbuzoval se a podíval se zase dopředu. Hala stála na svém místě, ale byla už podstatně blíž. Funěl, bičoval se, běžel a běžel. Najednou zakopl, ale neupadl, jen trochu ztratil rovnováhu. Počastoval se nepublikovatelnou nadávkou a zase zrychlil. Sahal až úplně na dno svých sil. Psychický stres ho vyčerpával rychleji než by tomu bylo za normálních okolností. Stihne to? Doběhne včas?
„Makej,“ poručil si znova a letmo se podíval na hodinky. Čas se naplňoval. Ještě kousek, ještě kousek. Musí, musí, musí. Nohy kmitaly samy, ani nevěděl, jestli je ovládá on nebo ony jeho. Ještě kousek, ještě kousek…
Schody před halou mu připadaly obzvlášť vysoké. Zdolal je a vběhl dovnitř. Narazil na pobíhajícího trenéra Králíčka.
„Doprdele, kde jsi?“ vyčítavě houkl šéftrenér a chytil ho za loket. „Pojď okamžitě na váhu!“ Bohouš se nechal spíš dovléci k místnosti, kde byla váha. V hale byl ruch, do kterého mydlila rychlopalná italština z všudypřítomných reproduktorů. Po tělocvičně se procházeli v teplácích borci, kteří měli před nebo po zápasu, a Bohouš koutkem oka zahlédl černého boxera v zeleném tílku, jak stínuje proti zrcadlu s obandážovanýma rukama.
„Němeček,“ řekl celkem zbytečně Králíček rozhodčím pověřeným vážením. Bohouš rychle stáhl tepláky, tílko, trenýrky, vyzul boty a postavil se na váhu. Vousatý rozhodčí s motýlkem v bílých šatech důležitě nastavil limit váhy a odjistil decimálku. Rameno váhy se zhouplo a zobáček zůstal v horní poloze. Sudí stejně důležitě kývl hlavou a zapsal údaj do protokolu. Tím pro něj Bohouš zatím skončil. Bodovat se bude až za chvíli.
Uštvaný boxer přerývaně oddychoval, ale nálada se mu vyhoupla do závratných výšin. Tak to přeci jen stihl…
„Kde ses flákal, člověče?“ vyčítavě se optal Králíček. „Všichni se po tobě sháněj!“
Zlostně se po něm podíval. „Příště zase určitě pojedu tatrou, trenére,“ odsekl zadýchaně. Cítil, jak se mu klepou nohy a trochu si připustil náhlou obavu, že to v ringu bude setsakra těžké.
„Co je, co jsi tak naprdlej?“ zadivil se šéftrenér.
„Po zápase ti budu vyprávět!“ Bohouš se vztekle podíval Králíčkovi do očí. „A jen ti předem řeknu, že kvůli tý tvý tatře jsem málem přijel pozdě. Kvůli ublafanejm bafuňářům! Ále…“ rezignovaně mávl rukou a otočil se. Párkrát zapéroval na špičkách nohou a bleskurychle zastínoval. Nosem vyrazil vzduch. Střídavě protočil rameny a zase zahlédl černého borce v zeleném triku. Upřeně se na Bohouše díval. Má strach, škodolibě si pomyslel a špatná nálada ho začala opouštět.
Hala hlučela. Někteří fandové pískotem svolávali borce do ringu, který, vonící novotou, byl osvětlen tlumenými světly, aby účinkující boxeři nebyli oslňováni. Ti stáli pod ringem a do nasládlých italských melodií linoucích se z velkých reproduktorů naslouchali posledním příkazům svých sekundantů.
„Tak už běž,“ jemně poplácal po zádech Králíček československého reprezentanta, který v červeném tílku a bílých trenýrkách soustředěně pokyvoval trenérovi. Melodie ustaly a Bohuslav Němeček, finalista olympijských her v Římě, vyběhl po schůdcích do ringu vstříc medaili. Bude ze zlata?
Ring byl úplně nový. Nové provazy čerstvě obandážované, nový filc a přes něj nový červený potah. Trychtýře s držátky zavěšené na vrchních provazech, konstrukce na utahování provazu ve všech čtyřech rozích byla pochromovaná a vyleštěná. I kýble s vodou byly nové a stolky pod ringem, teď obsazeny rozhodčími a ostatními technickými pracovníky, zapadaly do koloritu sportovního velkosvátku.
Vzrušení, napětí, nervozita věcí příštích. Každý boxer to zná. Malý, čtvercový prostor ohraničený napnutými trojicemi provazů. Aréna pro silné a nebojácné. Tady se bojuje o hodně a mockrát to pořádně bolí. Někdy vítězí hrubá síla, jindy zase technika s chytrostí. Také rozhodčí jsou jen lidé a v jejich bodovacích lístcích bude odšifrován konečný výsledek. Stávalo se, že ne vždy zvítězil lepší borec. Někdy vyhrálo jméno, protože přece není možné, aby nějaký bezvýznamný nebo neoblíbený aktér mohl zvítězit nad pojmem, před kterým se třásla kolena všech ostatních. A co sympatie? Stalo se, že i v této oblasti převládly nad objektivitou a nestranností, které by měly zdobit každého rozhodčího, nota bene mezinárodního. Svět má prostě daleko k dokonalosti.
Bohouš vyběhl po schůdcích do ringu. Šeftrenér sešlápl spodní provaz a mezerou vklouzl československý rohovník do ringu. Zvedl ruku v boxerské rukavici a směrem k divákům poslal odhodlaný pozdrav. Obecenstvo zařičelo. Ozval se frenetický potlesk, ve kterém téměř zanikal pokřik: „Nemekek, Nemekek, Nemekek…“
Bohouš se otočil do ringu zády, ale na poslední chvíli uviděl svého soupeře Quarteye z Ghany, který prolézal, v zeleném tílku a černých trenýrkách, do ringu.
„Jako horník,“ napadlo ho, když si vzpomněl na zelenočerné barvy, kterými se pyšnili severočeští havíři na slavnostních akcích. Spravilo mu to náladu a trochu se začal chechtat pomyšlení, jak by černoch po šichtě vyfáral. To by se od ostatních kolegů v barvě nelišil…
„Bohouši, je to dobrý, obecenstvo je na tvý straně!“ Králíček okamžitě zhodnotil poměr přízně u tleskajícího obecenstva. Ze zkušeností věděl, že i tento fakt může ovlivnit rozhodčího v případě, kdy jsou síly hodně vyrovnané.
„Klidně a zhluboka dýchej, uvolni se a koukej mu do očí!“ Trenér Králíček točil ručníkem okolo boxerovy tváře a naléhavě mu promlouval do duše.
Bohumil jakoby z dálky vnímal řev diváků. Snažil se zkoncentrovat. Všemi póry nasával energii ztracenou úprkem k hale. Cítil, že tělo ho poslouchá, ale s nohama si už tak jistý nebyl. A to nebylo moc dobré…
„Bohouši,“ vemlouval se Králíček, „nechoď do výměn a pamatuj si, jednu inkasuješ a dáš za ni tři!“ Přestal točit ručníkem a v kýblu s čistou vodou opláchl skusku, chránič zubů. Hlasatel italsky zahlásil, že v rohu modrém je ghanský borec Quartey. Obecenstvo zahlučelo a začalo tleskat. Po chvíli v záplavě italských slov uslyšel Bohouš i svoje jméno zkomolené na Nemekek. Obrátil se rychle čelem do ringu a poslal ještě nezavázanými boxerkami publiku vzdušný polibek. Odpovědí mu byl frenetický potlesk a skandování: „Bogdan, Bogdan, Bogdan…“
Trenér mu rychle dovázal rukavice a konečky šňůrek pečlivě zastrčil, aby se neuvolňovaly. Plácl borce do ramene. „Já ti věřím, Bohouši. Makej!“ Hlavní rozhodčí svolal oba reprezentanty do středu ringu. Finalisté se postavili proti sobě a ťukli rukavicemi na pozdrav. Je to i jakýsi boxerský slib, že oba budou bojovat v rámci pravidel a v rytířském duchu. Quartey hleděl na ringového rozhodčího a vyhýbal se pohledu Bohumilově. Rozhodčí aktéry stroze nabádal, aby bojovali fair, naznačoval, že nepřipustí nepovolené údery, nepředkláněli se a pak výhružně udělal třemi vztyčenými prsty energické gesto. Boxeři okamžitě věděli, co to znamená. „Po třetím napomínání vyhazuji!“ Souhlasně kývli a sudí ještě ověřil, zda mají suspenzor, dobře zavázané rukavice a zda nejsou na obličeji zraněni. Byl spokojen a poslal je do svých rohů.
Bohouš už v rohu ani nevnímal Králíčka, který ještě opakoval svoje pokyny. Nervy měl napnuté k prasknutí. Jde přece o zlato. O zlato, které slíbil malému Bohouškovi. A nohy se pořád nechtěly srovnat. Velkému Bohoušovi se všechno honilo hlavou.
Procitl úderem gongu. Automaticky se mu ruce zvedly pod bradu. Byl pravogarďákem. To znamená, že byl pravým ramenem otočen dopředu a levá ruku hlídala bradu. Rychle se snažil ovládnout střed ringu. Černý Quartey však vyrazil jako blesk s úmyslem rychlými tvrdými údery rozhodnout zápas hned v začátku. Bohouš povolil a bleskurychlými direkty Quarteye zaháněl do rohu. Nešlo to ale, jak chtěl. Nohy jakoby nebyly jeho.
„Neper se, Bohouši, neper se!“ řval Králíček v rohu a ringový směrem k němu zahrozil. Ghanec se také po razantním útoku zklidnil a zbytek kola proběhl spíše v taktickém oťukávání.
Když zazněl gong, odběhl Bohouš do svého rohu a cítil, že nohy mu přicházejí k sobě.
„No, je to fifty, možná trochu pro černocha,“ mínil v rohu Králíček a masíroval mu stehna. Bohouš se držel roztaženými lokty za provazy ringu a myslel si, že teď to bude lepší.
„Nesmíš se prát, Bohouši,“ vemlouval se mu trenér. „Nech ho jančit, dělej sajdstepy a z nich ho tluč. A začínej pravou,“ nařizoval, když se Bohouš zvedal ze židličky a udělal dřep.
Začátek druhého kola byl kopií prvního. Bohumil však cítil, jak nohy konečně dělají, co chtěl, a tak si mohl dovolit několik úhybných fint, ze kterých přidal nepříjemné kontry nebo háky. Quartey byl najednou vyveden z míry. Na Bohoušův styl boje nenacházel recept. Když zazněl do řevu povzbuzujících diváků gong, bylo jasné, že československý reprezentant má navrch.
„Dobrý, dobrý,“ jásal v rohu šéftrenér. „Jen dej pozor, ať mu nenaběhneš. Ten deficit z prvního kola jsi smazal,“ mínil Králíček a usilovně osvěžoval borce točícím ručníkem.
Bohouš si toho byl vědom. Na ringové sedačce cítil, jak mu roste sebevědomí a začíná ho ovládat pohoda. Králíčka slyšel trochu zdálky. Zato vnímal rozpumpované italské publikum.
S úderem gongu sebevědomě vtančil do středu ringu a aktivně zahájil třetí kolo. Nohy už byly zcela jeho. Tančil na nich jako baletka a přidával přesné údery, kterými si zvyšoval body. Quartey byl viditelně nervózní. Bylo mu jasné, že takto vnucený styl boje mu zlatou medaili nepřinese, a proto se rozhodl Bohouše zahnat do rohu a tam se ho pokusit ve výměně udolat. Měl však proti sobě zkušeného borce, který již od druhého kola boxoval v naprosté pohodě a s přehledem. Proto se ghanskému finalistovi záměr nedařil. Naopak, Bohumil přidával údery a ze základního postoje unikal všem soupeřovým nástrahám. Věděl, že si musí udržet poziční přehled a nenechat protivníka zasahovat. Quartey se však nehodlal vzdát. Vystartoval a rozrazil Bohoušův kryt. Okamžitě zkrátil vzdálenost a tvrdými bočními údery chtěl zvrátit průběh utkání.
„Povol, Bohouši, povol!“ řval pod ringem trenér na svého svěřence, který bojoval se soupeřem v klinči.
Za frenetického řevu obecenstva, které zjevně stranilo Bohoušovi, se náš rohovník dostal od Ghance a rychlým úkrokem mu najednou stál za zády. Ztumpachovělý africký bojovník pustil ruce a obrátil se. Bohouš mu za to přidal několik úderů do čela a do nosu. Obecenstvo Bohoušův kousek hlasitě oceňovalo posměšným smíchem, hlučným tleskotem a skandováním Bogdan, Bogdan.
V jejich řevu skoro zanikl zvuk gongu a ringový rozhodčí skočil mezi oba aktéry, aby jejich zápolení o zlatou medaili definitivně ukončil. Bohouš s rukama nad hlavou odcházel do svého rohu a smál se na trenéra.
„No, jen nejásej,“ zpražil ho Králíček. Počkej, až co rozhodčí!“
„Tak snad to bylo dost jasný,“ byl přesvědčený Bohouš a nastavil rukavice, aby mu je mohl rozvázat. Zatímco trenér rozvazoval rukavici, Bohouš si druhou rukou utíral ručníkem obličej a posléze si nechal rozvázat i druhou rukavici. Diváci pořád hulákali jeho jméno, ale to už rozhodčí svolával borce k vyhlášení vítězů.
Do změti italských slov, kterým Bohouš nerozuměl, zaslechl jméno Nemekek a cítil, jak mu rozhodčí zvedá ruku do výše. Hala bouřila.
