Muslimská žebračka

Sedím v mondénním městě Larissa ve své oblíbené taverně a dávám si studené frapé nebo teplé capucino. Nevím, kdy to bylo, jestli v létě nebo v zimě, když jsem tu malou holčičku poprvé viděla.

Řecko se ještě nezmítalo v krizi a já také ne. Ke stolu přichází malá hubená holčička. Vlasy měla spletené do dvou copů a hned jsem poznala, že je to cikánečka.

 „Koupíš si něco krásná paní?“ zeptala se i s tou lichotkou. Věděla jak na lidi. V ruce držela nějakou tyč, kterou měla ověšenou klíčenkami, přívěsky, a v ruce držela papírové kapesníčky.

Vybrala jsem si něco a dala jsem jí jedno euro.

„Kup si ještě něco. Jsi dobrá, já to na tobě vidím,“ tlačila mě malá cikánečka s psychologií dospělé cikánky.

Asi jsem si něco ještě koupila, protože jakmile jsem si sedla do svojí kavárny, tak už tam byla. Sedala si většinou ke mně, nestále poslušně jako jiné malé žebračky. V Řecku se žebrání zakazovalo a stále zakazuje. Malé holky ale nikdy nevyhodili z žádné restaurace, vlastně z žádného prostoru.

„Chodíš do školy?“ zeptala jsem se jí.

„Nechodím. Víš, já mám jenom maminku, čekáme na tátu. Jsem Albánka. Maminka je hodně nemocná, tak já musím vydělávat peníze. A také jsem po operaci srdce,“ dodala s úsměvem a rozepla si halenku.

Od krku až téměř po břicho se táhla jizva, evidentně v tomto nelhala. Dívala jsem se na tu jizvu a zajímalo mě, kde jí operovali. Zeptala jsem se jí ,,na to.

„V Albánii, přežila jsem,“ řekla jako dospělá a já jí objednala džus.

„A Ty jsi Albánka? Opravdová Albánka? Mluvíš tak skvěle řecky, jsi chytrá holka, měla bys chodit do školy,“ trvala jsem si na svém.

„Ne, já jsem cikánská Albánka. A jsem muslimka,“ řekla a popíjela způsobně džus.

Když jsem v zimě odlétala do Řecka, vysloveně jsem se na tu holku těšila. Dala jsem si za úkol, že jí zaplatím školu. Byla tak moudrá, tak chytrá, věděla, jak se mnou má zacházet, abych si koupila všechny klíčenky. Jak zjistila, že pracuji ve Velice nevím, možná, že jsem jí to řekla.

Jedno léto objevila i na pláži ve Velice. Zrovna jsem doprovázela nějaké ředitele, určitě jsme šli na večeři. Stála tam a držela v ruce svojí tyč s klíčenkami. Zastavila jsem se a tím pádem se zastavili i ostatní. Požádala jsem je, aby mi každý dal deset euro.

,,Tady máš, koukej jít do nějaké školy a zjisti, kde tě vezmou. Jestli to neuděláš, tak už s tebou nebudu kamarádit,“ řekla jsem vážně.

Její velké cikánské oči se roztáhly do takového šibalského úsměšku, jak získala nade mnou vládu, jak  vyzrála nad tím, že byla trpělivá. Jak byla chytrá, že se vydala padesát kilometrů z Larissy za mnou. Našla mě. Držela peníze a děkovala mi z celého jejího operovaného srdíčka. Pohladila jsem ji po vlasech a bylo mi líto, že si s ní nemůžu povídat.

A pak přišlo moje velmi smutné období. Bylo to v zimním období a já letěla za maminkou, začala být hodně nemocná. Věděla jsem, že tam musím zůstat delší dobu.

Šla jsem do svojí oblíbené kavárny. Venku seděli lidé, vyhřívali se na zimním sluníčku a všude byla zapálena plynová kamna. Bylo mi chladno, tak jsem si pod jedny sedla. A najednou přiběhla copatá holka.

„Ty jsi smutná, viď?“ řekla a utřela si nudli z nosu do rukávu, i když měla zase horu papírových kapesníčků na prodej.

„Podívej se, jsi fakt hodná. Dnes ti pomůžu já. Vyberu to sama, abys byla zase šťastná,“ povídá a dávala mi do ruky jeden přívěsek pro mě, jeden pro syna, jeden pro moji maminku, další zase pro mě a pro ostatní.

„To stačí, jsi také hodná. Jak se vlastně jmenuješ?“

„Sofia. A ty?“ ptala se dál a pohladila mě po ruce.

Pokračování příště……