Krátké ohlédnutí zpět a zamyšlení, co s tím…

  První chybou byla důvěra svěřená do rukou nemorálních lidí. Naivně jsme si mysleli, že disidentské a umělecké prostředí v sobě po dlouhá desetiletí skrývala mnoho kvalitních osobností. Bylo naivní si myslet, že elita národa vznikala v kotelnách a neuvědomovali jsme si, že řada tehdejších protivládních pokusů vznikala v alkoholovém rauši a oparu z cigaretového kouře. Nebylo nám divné, že Havel jezdil v mercedesu a jeho okolí se často pyšnilo odebranou rudou knížkou. Také byla chyba si myslet, že umělci zvyklí učit se několikrát do roka různé role nebudou pouze převlékat kabáty. Naše touha vyrovnat se tolik dosud zapovězenému Západu odsunula do pozadí smysl pro realitu, netrpělivost byla podpořena chtíčem a neumění hospodařit na svém způsobily rozprodání všeho, co mělo cenu.  Vznikla nová vrstva profesionálních manipulantů nazývajících se lobbisté a samozřejmě se rozdávaly politické funkce naprostým amatérům, kteří za drobný bakšiš přivírali oči a neviděli mohutné porcování republiky.

  Počáteční rozběh vypadal dobře. Navštěvovaly nás hlavy pomazané, dorazili velcí podnikatelé, chrastilo se penězi. Za pár šupů odkoupili vše cenné, zkušení zahraniční politici zmanipulovali naše amatéry. Z rádoby humanisty Havla vytvořili svou přízní kult, jehož důsledky budeme hasit ještě dlouho. Stačilo ho párkrát nazvat velkým Čechem a my si hned mysleli, jak je výjimečný. Přitom ho chválili lidé, o jejichž morálním kreditu už si žádné iluze neděláme. Rodina Bushů, Clintonů, Sörös, Albrightová, všichni tito ,,přátelé‘‘ Václava Havla vytvořili pocit, že máme po Cimrmanovi dalšího velikána. Mezitím posloužil jen jako křoví pro rozebrání republiky a její podvolení se západním mocnostem. Zároveň na této ideologii vyrostla nová politická generace sloužící zájmům vznikající Evropské unie. Z podkoního Sovětského svazu jsme klesli na pozici montovny a odpadního koše Bruselu.

  Pod vedením liberálů a posthavlistů jsme se dostali na úplné dno, a ještě se naučili jim za to tleskat. Po určitém procitnutí s havlistického bolehlavu si nějakou dobu velká část národa myslela, že nic horšího, než rozkrádání klikou stvořenou okolím tohoto prezidenta a později soustředěnou v Top09 a spojenou s Bakalou a řadou médií přijít nemůže, až se objevil Andrej Babiš. Jeho specifický přístup k politice, ekonomice a zaměření na likvidaci podnikatelského prostředí zpočátku mnoho lidí oslovil a dali mu i přes řadu varovných signálů důvěru. Té dosud paradoxně užívá, i když už je jasné, že do politiky šel především proto, aby udržel své zadlužené impérium nad vodou, případně ho ještě rozšířil. Mezitím jsme se stali de facto policejním státem. Naše životy jsou monitorovány, telefony odposlouchávány, svobody oklešťovány a ze státu se stala soukromá pokladnička, ze kterou si vládce hraje dle svých představ. Mocenský boj však pokračuje, kdysi elita nyní stojící v opozici se brání, nicméně naprosto nekreativně, takže stále více ztrácí. Navíc přišli Piráti.

  Pirátská strana je ukázkou nové generace absolutně postrádající respekt k minulosti, kterou často ani nezná. Proevropská mládež ignorující jakékoliv hodnoty již nyní proslulá svou arogancí. Stačí jmenovat pár lidí, kteří se derou k moci a předvádí široký repertoár umění, kterému se často naučili na Západu. Bartoš aktivní na akcích Antify, Hřib postupně přeměňující Prahu dle svého venkovského pohledu, Ferjenčík studující kdysi v Anglii a poté absolvující humanitní obor na UK, programátor a aktivista Pikal, arogantní Michálek, který vystudoval dokonce dvě vysoké školy, to jsou lidé, kteří většinou i přes svůj kontroverzní vzhled stáli za rozmachem Pirátské strany. Nejsou to vůbec žádní hlupáci, ale vysokoškoláci, kteří svou inteligenci dali k dispozici těm, kteří chtějí z České republiky vytvořit pouhou jednu evropskou kolonii. Nedělají to samozřejmě zadarmo a jen z pouhého přesvědčení. Staví na své podobě s bývalým disidentem, což připomíná i opar z kouře vzniklý při hoření marihuany. Oslovili především mladé a snadno manipulovatelné.

  Na české politické scéně chybí lidé, kteří by se pokusili posunout Českou republiku tam, kde by měla být. Tedy mimo Evropskou unii a její dosah. Tato organizace se stala nereformovatelnou a směřuje mílovými kroky k totální sebedestrukci. Slouží k tomu jak vznik ideologie spojené se Zeleným údělem pro Evropu, tak i otevření se migraci. Návazně na tyto zcestné myšlenky se bortí ekonomika a naprosté odtržení elit od reality způsobuje další propad i našeho hospodářství. Rozmanitost zemědělství a výroby vzala za své, doplácíme na to, že jsme se specializovali pouze na automobilovou výrobu a logistiku. Krátkozrakost bývalých národohospodářů se ukázala být smrtelnou a je třeba se zvednout z prachu, do kterého jsme i díky nesmyslu zvaném koronavir momentálně spadli. Už nestačí se schovávat za líbivá hesla, kterými chce například Trikolóra nastartovat lepší dobu. Je třeba se pustit do práce. Bez lidí typu Kalouska, Fialy, Babiše, s poučením z doby minulé, změnou strategie. Nebude to nic jednoduchého, řada lidí už podlehla demagogii Evropské unie plné genderu, ekologie, rasové tematiky a dalších umělých problémů propagovaných našimi zvrácenými médii. Zbavit se neziskovek, mnoha klíšťat přisátých na státním rozpočtu a zrušit nesmyslné dotační programy. Jde o jedinou cestu, kterou nastoupit nebude snadné. Už jen proto, že půjde o výměnu politiků a změnu myšlení. Lze to vůbec dokázat?

Jindřich Kulhavý