Skutečně na to chtějí zapomenout?

  Přestože jde o velmi významné výročí, naše média jej zmiňovala spíše s despektem. Důvod je velmi jasný. Válka přinesla smrt 60ti milionům obyvatel převážně Evropy. Třetina z nich pocházela z území pozdějších vítězů, tedy ze Sovětského svazu.  V době, jakou máme teď, a kdy je snaha zapomenout na to, že zlo pocházející z Německa narazilo na tuhou obranu právě až v Sovětském svazu, je vzpomínka na hrdinství a utrpení Sovětů považována za nevhodnou. Podobně jsou na tom díky postupné islamizaci Západu příslušníci dalšího válkou těžce postihnutého národa, tedy Židé. Jestliže Německo zaplavují muslimové z Afriky a Jihozápadní Asie, je těžko očekávatelné, že by jejich vítači zároveň připomínali utrpení, které způsobili jejich předci odvěkým nepřátelům islámu, tedy Židům. Navíc jsou tu tendence k ohýbání pravdy a k zapomínání, co se v třicátých a čtyřicátých létech minulého století dělo. Daleko více publicity si zajistil starosta Prahy 6 Kolář svým chováním a přístupem k soše jednoho z vítězů nad nacisty maršála Koněva, než potřeba připomenout si zločiny páchaná německými fašisty.

  Jen málokdo upozorňuje na fakt, že důsledkem samotného začátku války nebyly jen miliony vyhaslých životů v koncentračních táborech a na bojištích, ale také roky po ukončení války a život v přerozdělené Evropě. Průmyslově a ekonomicky vyspělé Československo, které v meziválečné době patřilo svou úrovní k světové elitě, se stalo součástí RVHP a Varšavské smlouvy, a tím bylo odkázáno k jistému zakrnění. Komunisté dokázali na dlouhé roky částečně zastavit vývoj naší země a díky nim jsme ustoupili ze slávy, nicméně i po skončení jejich vládnutí a po krátkému návratu ke kapitalismu jsme patřili k nejméně zadluženým zemím světa a bylo z čeho čerpat. Bohužel to však dokázala jen úzká skupina Čechů včetně tehdejší ikony Václava Havla. Poválečné období, především po roce 1948, tak bylo fakticky zapřičiněno samotným průběhem války, Jaltskou dohodou a nakonec i přerozdělením vlivu vítězných mocností.

  Největší akcí k připomenutí agrese Německa bylo setkání hlav mnoha států v Polsku. Přijel kde kdo včetně německého prezidenta a kancléřky Merkelové, byl tam i náš prezident Zeman, chyběl však zástupce Ruska. Poláci a Rusové se v lásce nemají a staré křivdy i přes konečné vítězné tažení Sovětů i při osvobození Polska mají navrch. Pravdou je, že v počáteční fázi si Polsko rozdělili Němci a Sověti mezi sebe, za což mohl pakt o neútočení mezi těmito velmocemi. Počítalo se i s postupnou likvidací polské státnosti. O dva roky později však Německo povyrostlo, přecenilo své možnosti a zaútočilo i na Sovětský svaz. Pád vládního polského letadla TU-154 u Smolenska v roce 2010, kdy zemřela část polské politické a vojenské elity včetně prezidenta Lecha Kaczyňského, přátelství mezi těmito národy také zrovna neupevnilo. Nicméně byli li na pietní akci přizváni zástupci Německa, měl tam být i ruský prezident. Nestalo se, média spíše mlčela, než aby se vrátila k vysvětlení historie, a může se pokračovat v překrucování pravdy.

  Zástupci Pirátů či Top 09 svým pojmutím faktů a prezentací vlastních závěrů přinášejí nový způsob vnímání 2.světové války a zvěrstev s ní spojených doslova šokují starší generaci znalou historii z dějepisu, a pokud se tyto inovátorské náhledy přenesou i do škol, můžeme jednou začít začátek války oslavovat, jako velký krok pro lidstvo a odsuzovat Rusko za krvelačnou pomstu Německu za nevinný výlet do sovětského pohraničí táhnoucí se od polských hranic někam před Moskvu.  O tom, že Sovětský svaz a Ruská federace není to samé, to už neřeší vůbec nikdo. Nehodící se škrtněte a povolte propagandu tam, kde se to celospolečensky (vnímej pro liberálně uvažující vládce Evropy) hodí. S logickým vymíráním účastníků událostí odchází i přímí svědci tehdejšího dění, historici postupně doplní dosud známé skutečnosti o ty, které dosud nikdo nezaznamenal a dlouhodobým zkreslováním se z 2.světové války stane něco úplně jiného, než čím byla. Memento fašistické ideologie, která se v trochu jiné verzi opět vrací, tak bude upozadněno. A o to přeci jde. Vzpomeňme si na náš přístup k vzpomínkám na 2.světovou válku před 30ti roky a porovnejme ho s nynějškem. Mládež už skoro ani netuší, v jaké době žili jejich nedávní předci, tedy prarodiče. Jde o smutné selhání, které je však programované. A s další generací zapadnou zvěrstva z této války úplně.

J3.K